Nová republika Václav Dvořák
Vojtěch Žampach
4. 5. 2020 ČNL
Specifický rys v rozvinutí bojové činnosti obou útočných uskupení RA na jižní Moravě spočíval v tom, že byla zahájena po uzavření úmluvy o vojenské kapitulaci Německa. Tu podepsal zmocněnec vrchního velitelství německých branných sil generál Alfred Jodl v noci na 7 květen 1945 ve 2.41 hod. v hlavním stanu anglo–amerických expedičních sil generála Dwighta Davida Eisenhowera v Remeši (Rems). Kapitulační akt z Remeše byl následujícího dne 8. května 1945 v 0.15 hod. ratifikován v sídle sovětského velitelství v Berlíně–Karlshorstu. Jménem OKW jej potvrdil maršál Wilhelm Keitel. Obě verze kapitulačního dokumentu shodně určovaly Německu bezpodmínečnou kapitulaci s účinnosti od 8. května 1945 ve 23.00 hod. (SELČ), tj. 24. 00 hod. VEČ. První mírovou sekundou byla 00.01 dne 9. května 1945. Protože utlačené národy očekávaly první svobodný den, označily za něj oprávněně 9. květen.
Od počátku devadesátých let provázejí výročí květnových událostí v roce 1945 úvahy a komentáře sdělovacích prostředků na téma, jak „jedině správně“ pojmenovat závěr druhé světové války. Oficiální politické kruhy téměř bez výjimky přešly u nás k přeznačení vítězství nad Německem na pouhý konec války. V neposlední řadě je výrazem těchto snah i přesunutí státního svátku z 9. na 8. květen 1945. Ovšem poslední den války nelze chápat jinak než jako poslední den bojů, vraždění, týrání a všech těch negativních jevů, které agresivní válka Německa a jeho satelitů lidem přinesla. Pouhý „konec války“ může být chápán velice rozmanitě a skýtá mnoho možností jeho interpretace či desinterpretace podle převažujících politických zájmů. Může být chápán jako forma dohody válčících stran uzavřená po dosažení obapolných zájmů, anebo jako konstatování nerozhodného výsledku válečného střetnutí. Pod pojem „konec války“ je možné podsouvat dokonané i nedokonané snahy o příměří, o transformování jedné formy vzájemného nepřátelství v jinou, vedenou jinými prostředky a v jiném mezinárodním uskupení, a nebo může jít o jakýsi „čestný mír“, jak o tom s oblibou uvažovala německá generalita.
Z příslušné slovní zásoby v roce 60. výročí znovuobnovení Československé republiky úplně vypadl termín bezpodmínečné kapitulace Německa. Pro současnou politickou rétoriku některých zemí je to vítané zaretušování historické odpovědnosti za válku a utlumení rozdílu mezi agresorem a obětí. Bezpodmínečnou kapitulaci (unconditional surrender) mocností Osy Berlín–Řím–Tokio vytyčili za válečný cíl prezident USA F. D. Roosevelt a předseda vlády Velké Británie W. Churchill na své schůzce 14. – 26.1.1943 v Casablance. Tento princip byl potvrzen na konferencích Velké trojky (SSSR, USA, V. Británie) v Teheránu, v Jaltě na Krymu a posléze petrifikován v dokumentu o bezpodmínečné kapitulaci německých ozbrojených sil z Remeše a Berlína 7. a 8. května 1945. Konce války bylo dosaženo až po drtivé porážce německého militarismu. Teprve po této primární podmínce následovala politickoekonomická i občanská řešení poválečného uspořádání Německa (rozhodnutí Postupimské konference, statut Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku). Konec války spatřovaly spojenecké velmoci povždy v bezpodmínečné kapitulaci Německa, Japonska a jejich satelitů, což v žádném případě nelze překrýt neurčitostí pojmu „konec války“.
První zprávy o podepsání remešského kapitulačního protokolu poznamenaly ještě týž den civilní i vojenský život. V mnoha městech a vesnicích narůstaly snahy o přebírání veřejné moci a správy do rukou příslušníků domácího odboje i revolučních stráží. Na jihozápadní Moravě frontové síly RA viditelně zmírnily svoji palebnou aktivitu a očekávaly reakci protivníka na novou situaci. Polní tiskárny sovětských vojsk v průběhu 7. května vytiskly a letecky šířily nad frontou provolání maršála Malinovského k mužstvu a důstojníkům wehrmachtu, aby respektovali kapitulaci a podle vyhlášených podmínek složili zbraně. Současně německé pozice opět leteckou cestou zavalily tzv. propustky do zajetí datované aktuálně rovněž 7. květnem. Na všechny pokusy o nekonfliktní provedení kapitulace německá vojska nereagovala. V době kapitulace v Remeši blokovaly střední Moravu stále divize 1. pancéřové armády pod velením generála pancéřových vojsk Walthera K. Nehringa, náležející do skupiny armád Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Nejmladší maršál wehrmachtu, jemuž se pro kruté způsoby potlačování jakýchkoliv pochybností o konečném vítězství Říše dostalo nelichotivé přezdívky „Krvavý Ferdinand“, stál před svým posledním rozhodnutím.
Večer 7 května 1945 vydal Schörner velitelům armád rozkaz, aby příští den, tj. 8. května, vyslali na 10. hodinu pověřeného prvního štábního důstojníka na jeho velitelské stanoviště ve Velichovkách k převzetí důležitých rozkazů. Ve 22.00 hodin si velitel armádní skupiny osobně zkontroloval, zda byl jeho příkaz armádám řádně doručen a v armádních štábech řádně pochopen. Od 1. pancéřové armády odletěl na poradu podplukovník Sauerbruch, zpět přicestoval před polednem a přivezl dva rozkazy. V prvním, písemném, nařizoval Schörner kapitulaci před spojeneckými vojsky, v tom smyslu i před RA, ještě tu noc v 00.01 hodin. Tím formálně vyhověl kapitulaci podepsané v Remeši i Berlíně. Druhý rozkaz vydal pouze ústně a touto formou také požadoval jeho předávání dolů na nižší vojenské části. Konstatoval v něm, že skupina armád Střed splnila „své historické posláni“ a současně prohlásil svůj štáb za zrušený a boje za ukončené. Mimoto Schörner v rozporu s kapitulačními podmínkami (německá vojska měla zůstat stát na místech, na nichž se právě nacházejí, nemají ničit ani zbraně ani jiné prostředky k vedení bojů a přejít do zajetí) nařídil všeobecný masový útěk na západ, organizovaný podle útvarů, po skupinách i jednotlivě, podle vzniklých podmínek. V případě obklíčení mají použít všech prostředků ke svému uvolnění.
Za těchto okolnosti přicházelo v úvahu varování maršála Malinovského, který ve vydaných letácích příslušníky německých ozbrojených sil uvědomil o tom, že při nerespektování kapitulace použije všech svých sil k zasazení zničujícího úderu vůči všem, kdo budou klást i nadále odpor. Později, po válce, komentoval Malinovskij tuto situaci slovy: „Abychom nepřítele donutili složit zbraně, zrychlili jsme tempo útoku a nezastavili jsme postup ani v noci.“ Šéf 1. pancéřové armády gen. W. K. Nehring řešil vzniklou situaci velice svébytně. Na 8. květen dal ještě připravit letáky motivované hesly „Dönitz přesídlí do Prahy!“ – „Schörner nás dovede domů.“ – „Kapitulace nepřichází v úvahu!“ S odstupem času sám uznal takovou propagandu za falešné chápání skutečnosti. Jeho snaha uchovat bojeschopnou morálku vojáků i za cenu jejich balamuceni, nebyla tak docela neuvážená a marná. Především chtěl udržet pevné postavení svých tankových sborů alespoň po tu dobu, dokud se sousední 17. německá armáda generála Haaseho nepřesune ze Slezska do středních Čech a na jihu 8. armáda generála H. Kreysinga z Dolního Rakouska a jižní Moravy do prostoru českých Budějovic. Jakmile poznal, že za ustupující 8. armádou by mohly do týlu 1. tankové armády proniknout svazky 6. gardové tankové armády gen, Kravčenka, vydal i on pokyn k rychlému úprku na západ.
Ještě předtím, snad na jejich vlastní žádost, uvolnil Nehring ze svazku 1. pancéřové armády 16. a 24. maďarskou divizi, aby jim umožnil samostatné jednání o kapitulaci. Je to naprosto nepochopitelná představa. V době, kdy Maďarsko už bylo zcela vyřazeno z války, ustoupily na Moravu zmíněné divize, aby po boku Německa pokračovaly v boji. Dezerce byla sice mezi Maďary značná, přesto však obě divize prokázaly wehrmachtu dobré služby, zejména při odsuvných manévrech. Maďarští vojáci kapitulovali před partyzány a revoluční čs. armádou v okruhu Hlinska. Chování německých vojsk probíhalo v naprostém rozporu s dohodou o kapitulaci. Jednak nezůstala stát (stehenbleiben) na místech dosažených ve chvíli, kdy se o složení zbraní dozvěděla, jednak nerespektovala dojednání o neničení zbraní a materiálu. Přiznává to i sám autor dějin 6. pancéřové divize; „V noci na 9. květen ujížděla 6. pancéřová divize přes Jihlavu na západ, aby se na opačném břehu Vltavy vzdala americkým jednotkám generála Pattona. Předtím byly všechny pancéře, houfnice, děla a obrněné transportéry zničeny.“ Podél cest a silnic zůstávala za nimi rozsáhlá vrakoviště, nejednou opatřená minovými nástrahami.
O tom, jak vypadalo složení zbraní nám zanechali četná svědectví místní kronikáři. Pro ilustraci vybíráme příslušnou pasáž z kroniky obce Drásova u Brna: „S radostí se četly letáky 7. května hlásající, že toho dne v Remeši Němci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci. Těchto letáků byla plna okolní pole a lesy. V letácích bylo nařízeno, aby germánské posádky složily zbraně a v určité vzdálenosti očekávaly příchod vítězných armád. Německý velitel střední Evropy Schörner vydal Němcům rozkaz, že je převede k Američanům. Proto 8. května nastal zběsilý útěk přes Drásov, kudy projíždělo vojsko od Blanska a Vyškova. Povozy, auta, koně, děla, tanky, pěšáci, všechno prchalo trapem po silně zaprášených silnicích. Útěk před prudkým nástupem Rudé armády byl tak prudký, že silnice nestačila a povozy si razily cestu po obou stranách silnice po polích. Pěšáci cestou pálili deky, masky, odhazovali ruční granáty, letecké malé bomby a jiné střelivo do příkopů, do polí a do lesa. Poněvadž neměli benzín, osobní auta zapalovali, radiové přístroje rozbíjeli o zem, zabořená tankovací auta výbušninou trhali, schvácené koně cestou stříleli. Nejeden člověk, který se stal vědomým či náhodným svědkem tohoto apokalyptického díla, byl zastřelen.
Německým vojenským silám operujícím východně od Prahy záleželo především, a zcela v souladu se Schörnerovými pokyny, na hladkém průchodu městem na levý břeh Vltavy a dál na západ. Koncem dubna 1945 ovlivnily vojenskou situaci na stále ještě okupovaných částech českých zemí zásadní personální změny. Od 25. dubna, údajně po rozhodnutí A. Hitlera, přeneslo vrchní veleni německé branné moci veškeré pravomoci v tomto prostoru na polního maršála F. Schörnera, a to bez jakýchkoliv výjimek a omezení. Ten pak 5. května podřídil všechny části wehrmachtu, nalézající se v tu dobu v Praze, svému někdejšímu předchůdci gen. Rudolfu Toussaintovi. Ve výkladu všech nátlaků a zájmů ovlivňujících průběh pražského povstání zůstává určující vazba Schörner–Toussaint poněkud zastřena, ačkoliv Toussaint jako hlavní protivník České národní rady vystupoval v roli zmocněnce F. Schörnera. Je naprosto nemyslitelné a nelogické, aby velitel Prahy neměl svého štábního důstojníka na posledním jednání štábu skupiny Střed ve Velichovkách.
Posledním rozkazům Krvavého Ferdinanda odpovídá časový sled událostí i jejich interpretace. Toussaint přichází do sídla ČNR 8. května 1945 před polednem, po formálním rozpuštění štábu skupiny armád Střed a protože Schörner ve svém posledním písemném rozkazu zavázal svá vojska k respektování kapitulace, nemohl ani jeho pražský zmocněnec jednat jinak. O faktu kapitulace nebylo pochyb, namísto ní podsunul ČNR zdlouhavou debatu o „způsobu provedení formy kapitulace německých branných sil“, nebo „o způsobu stažení“ vojsk. Není tedy správné, jestliže se i po šedesátiletém odstupu od těchto událostí mluví a píše o Toussaintově kapitulaci před ČNR. Ta byla už podepsána jindy a jinde. Namísto složení zbraní přijala rada známý kompromis o tom, že odcházející německé jednotky si ponechávají lehké zbraně, které odevzdají v blíže nespecifikované době a v mlhavě vymezeném prostoru. Kapitulační dohoda z Remeše a Berlína ovšem žádné regionální dohody o způsobu jejího provedení nepředpokládala a podmínky pro složení zbrani vyjádřila dostatečně pregnantně. Tuto kuse nastíněnou realitu nelze žádným způsobem obcházet.
Název výňatku připravila redakce ČNL.
Výňatky z díla „Od Hronu k Vltavě“, jehož autorem je prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
