Nová republika Václav Dvořák
Jiří Paroubek
23. 4. 2020 VašeVěc
Naopak, tehdy „moje“ sociální demokracie měla „jen“ (kdeže ty loňské sněhy jsou) 81 mandátů. Nepočítám již v to tři poslance sociální demokracie, kteří postupně zběhli k vládní pravici. Kdyby toho nebylo, V. Klaus by zcela nepochybně nebyl zvolen prezidentem. Nicméně v průběhu prezidentské volby najednou někteří zákonodárci lidovců a Zelených změnili svůj původní názor a volili V. Klause, respektive nepřišli k volbě. Za tím byly zjevné machinace některých kmotrů stran pravice. Mohl bych je jmenovat, ale nemá smysl otevírat staré rány. Takže Václav Klaus byl zvolen na druhé volební období prezidentem. A já jsem byl spokojen s jednou věcí. Sociální demokracie, která byla hlavní oporou Klausova protikandidáta J. Švejnara v prezidentské volbě, utrpěla sice porážku, ale nebyla to fatální porážka 5:0, jako v roce 2003. Byla to prohra čestná.
Vztah V. Klause s ODS se časem po volbě poněkud rozvolnil, až se V. Klaus veřejně zřekl Topolánkovy ODS a vystoupil z ní. Zhruba rok a půl trvala poté naše (tedy moje a Klausova) velmi věcná komunikace. Měl jsem možnost prezidenta jako předseda opoziční ČSSD poznat jako věcně a pragmaticky uvažujícího muže. V. Klaus si v prezidentském úřadu dlouhodobě udržoval velmi solidní podporu veřejnosti, kterou ovšem z velké části ztratil poté, co vyšly najevo aspekty jeho velmi velkorysé amnestie v závěru jeho prezidentství. Přitom všichni pochopili, že V. Klaus se vlastně amnestií postaral o beztrestnost řady privatizačních baronů z 90. let. Nicméně, dnes V. Klaus poskytuje rozhovory jako na běžícím pásu lačným českým médiím. Zřejmě, aby zaujal média a čtenáře, protože je rád na výsluní mediálního zájmu, tato svá veřejná vyjádření často prokládá poněkud extrémními anebo až přespříliš radikálními názory. Myslím, že v takovémto případě se ani sám nebere příliš vážně. Voda teče a řeči plynou. Podle dnešního (22.4.) rozhovoru, který poskytl Právu, se bývalý prezident domnívá, že nastal čas na „vzpouru davů proti vládě“.
Nevím, proč by k této vzpouře vlastně mělo dojít. Vláda velmi dobře zvládla koronavirovou část krize, starala se o to, aby zemřelo co nejméně lidí, což se jí v evropském kontextu povedlo. Viděl jsem nedávno nějaký žebříček zemí, jak byly úspěšné v obraně proti koronaviru a Česko je na 11. místě v Evropě. To není vůbec špatné, zejména když před námi v tomto tendenčně zpracovaném žebříčku jsou země s podstatně vyšším výskytem covidové nákazy a hlavně v počtu mrtvých na 100 000 obyvatel. Když by někdo takový žebříček opravdu objektivně zpracovával bez velkého ohledu na jména velkých hráčů, tedy na zavedené západoevropské země, muselo by se Česko umístit hodně, hodně vysoko. Prostě vláda jen s malým zpožděním řekla, co je potřeba dělat. Opřela se při stanovení své politiky ne o dojmy a avanturismus v rozhodování, jako některé jiné vlády demokratického světa, ale o názory odborníků. Zejména pak epidemiologů. Dnes jsou naplněny předpoklady k tomu, aby se rychle obnovil společenský život a postupně také ekonomika státu na plnou výkonnost.
Pokud se někdo chce a bude bouřit, budou to ti, kterým vadí vláda provádějící politiku levého středu, tedy v podstatě milionchvilkaři. Ti budou jistě politicky prověřovat dodávky zdravotnických potřeb z Číny v kritické situaci, kdy český a evropský průmysl nebyl schopen dodávky těchto prostředků zajistit. Po bitvě je každý generálem. A počet generálů z řad české pravice, po přechodu k normálnímu životu, jistě vzroste.
Když jsem včera poslouchal jednoho z nástupců V. Klause ve funkci předsedy ODS, Fialu, přepadla mě až lítost nad bláboly, které tento univerzitní profesor na tiskové konferenci ODS předříkával. Vlastně vyzýval k uzákonění dobrovolného placení daní. DPH by podnikatelé mohli zaplatit až začátkem příštího roku… ODS (ale také další strany české pravice jí v tom zdatně sekundovaly) zatím požadovala ve svých vyjádřeních štědřejší podporu státu zejména vůči podnikatelům. Na druhé straně převážně pravicový Senát, skutečná „panská“ komora českého parlamentu, nesouhlasil například s možností státu se více zadlužit. To ale logicky nejde dohromady. Pokud bude mít stát vyšší provozní výdaje, jak se dožadují strany pravice, musí mít také vyšší schodek státního rozpočtu. To je logika, kterou by měli zvládat studenti střední ekonomické školy. Ne tak lídři české pravice. Ti, jako kdyby neuměli počítat. Někdy je snad lepší mlčet. Prostě česká pravice ukazuje, že není schopna kvalitně vládnout.
Někteří představitelé české pravice a také část českých novinářů nyní přebírá argumenty amerického prezidenta Trumpa a amerických zpravodajských služeb, čím vším je vinna Čína a Rusko. Obergrupenfírerka pražské kavárny Machalická včera v Lidových novinách (LN) předvedla přímo sinožroutskou slovní eskamotáž. Ráda dělá z bílého černé a opačně. Prý, že „Václav Havel Číňanům až jasnozřivě viděl do karet a odmítal se s nimi paktovat a podlézat jim, což jeho nástupce činí aktivně“.
Když jsem byl českým premiérem v letech 2005-2006, scházel jsem se s V. Havlem poměrně často. Hovořili jsme o velkých tématech české zahraniční politiky a zejména před mými zahraničními cestami do významných zemí světa jsem s ním konzultoval jeho názory. Nevzpomínám si, že by mě před cestou do Číny a před setkáním s jejími nejvyššími představiteli varoval, že bych se „s nimi (neměl) paktovat“. Brali jsme věci zcela realisticky a pragmaticky oba dva. Tou výchozí základnou pro českou zahraniční politiku ve světě jsme oba dva viděli naše členství v EU. A já jsem svůj názor nezměnil dosud. To ale neznamená, že nemůžeme mít korektní hospodářské i politické vztahy s Čínou a Ruskem. Vytvářet bubáky z těchto dvou zemí může potěšit tak leda americké zbrojařské koncerny, které čekají na zbrojní zakázky, kromě jiných také z Česka. Blábolení o návratu ke komunismu u nás snad nemůže brát vážně ani paní obergrupenfírerka. Také Bakalovy HN a jejich specialista na Čínu Ehl se snaží. V jednom ze svých nedávných článků o Číně Ehl sám sebe usvědčil, tím, že použil vyjádření jakéhosi představitele údajného významného německého think-tanku, který říkal, že čínské statistiky uvádějící počty nemocných a mrtvých jsou v zásadě v pořádku. On ale ve svém článku tvrdil opak, v souladu s tvrzením amerického prezidenta Trumpa. Ten je nad statistiky, které, když se mu nehodí do karet, tak zpochybňuje. Trump rád zpochybňuje také vyjádření kapacit z nejrůznějších vědeckých oborů. Řešení pandemie ve Spojených státech je mj. i díky jeho rozhodnutím a postojům chaotické. A to na rozdíl od působení české vlády a jejího krizového štábu. Vláda a štáb udělaly určitě dílčí chyby, ale tyto chyby nebyly zásadní. Jak je ostatně vidět na počtu nakažených koronavirem a na počtu úmrtí.
Trump z logiky věci musí hledat nepřímé viníky své vlastní neschopnosti. Na dlažbě se objevilo už 22 milionů Američanů a jejich počet může v příštích týdnech ještě dále strmě stoupat. Na začátku léta už může být na úrovni počtu nezaměstnaných ve špičce světové hospodářské krize 30. let. Ukazuje se, že americký zdravotní systém, v němž je nejméně 10% obyvatel (cca 30 milionů) vlastně bez zdravotního pojištění. A pokud potřebuje lékařský zákrok, v zásadě se musí uchylovat do veřejných nemocnic, kde jsou ošetřeni vlastně v rámci jakési charity. A je také otázka kvality takového ošetření. Rovněž miliony občanů USA z nižších středních vrstev si nemohou dovolit plné zdravotní pojištění. Proto jim v řadě nemocnic nejsou poskytovány určité lékařské zákroky. Takový systém zdravotní péče považuji za nedůstojný nejbohatší země světa a vlastně za nemorální. Takovýto systém považovali Topolánkové, Julínkové a další věrozvěstové české pravice za vhodný i u nás. Prostě ten, kdo by nezaplatil anebo nezaplatil dost, by byl krácen ve svých požitcích v českém zdravotnictví. A samozřejmě, pokud by se nepodařilo této vizi ODS a dalších pravicových stran před deseti až třinácti lety zabránit, neměli bychom v tuto chvíli ani takové počty nemocničních lůžek, jaké máme a byli bychom ve vážných problémech při zvládání pandemie. Je dobré si v tuto chvíli také toto připomenout.
Nedá mi neučinit jednu poznámku závěrem. Ve stejném článku, kde redaktorka Machalická varuje před čínským nebezpečím, blábolí v souvislosti se záchranou Barrandovských teras o tom, jaká je škoda, že se dostaly do takového stavu, že je bylo nutné zavřít. Vážená paní redaktorko, Barrandovské terasy neskončily, jak píšete, v závěru 40. let, kdy je „komunistický režim ukradl Havlově rodině“. Já jsem na nich seděl třeba začátkem 90. let s delegací německé SPD a obdivovali jsme tam z restaurace výhled na panorama Prahy. Možná, že to chtělo (a to si myslí velká část Pražanů) určitou iniciativu pana prezidenta Havla, jako tehdejšího majitele právě začátkem 90. let, aby se terasy začaly rekonstruovat už tehdy a ne až po třiceti letech. Chce to jen nedělat z černého bílé, paní redaktorko.
