Nová republika Ivan David
Wojciech Komorowski
26. 4. 2020 worldandwe worldandwe1
V dubnu roku 2020 bude Polsko vzpomínat na zastřelení polských válečných zajatců, kteří zahynuli před 80 roky u Katyně rukama NKVD (a, možná, ne NKVD, a možná, ani ne v dubnu roku 1940…).
Nebudu hovořit o tom, že z nějakého důvodu byly ruce zastřelených svázány motouzem, který se vyráběl pouze v Německu, a v tělech zahynulých byly nalezeny pouze kulky ráže 7,65 mm, které se hodily k pistoli typu Walter nebo Browning.
Nebudu hovořit o tom, proč NKVD a Stalin potřeboval zastřelit více než 4 tisíce Poláků u Smolenska, ještě k tomu na území chat NKVD, kdy, kdyby chtěli utajit tyto popravy, bylo mnohem jednodušší a logičtější prostě poslat všechny tyto Poláky daleko-daleko na východ a dát jim možnost beze stop zmizet v sibiřské tajze v četných lágrech GULAGU.
Ostatně, tam by je bylo možné bez problémů zastřelit.
Nebudu hovořit o všech těch nehorázných hloupostech, o nichž žvástají stoupenci přiznání viny NKVD a SSSR za Katyň vůbec, kteří tvrdí, že vychytralí „enkávédéisté“, kteří předpokládali blízkou válku s třetí říší, speciálně použíli německý motouz a náboje 7,65 mm, aby tímto „nastrčili“ „šlechetné“ árijce a přenesli odpovědnost za zastřelení na ně.
Určitě také nebudu hovořit o tom, že poprvé katyňský případ komentoval úřad Josepha Goebbelse, známý svou „objektivitou“. Rovněž nebudu hovořit o tom, že Norimberský tribunál odmítl uznat vinu SSSR za Katyň.
Tím spíše nebudu hovořit o tak zvané „katyňské složce“, která se objevila u Michaila Gorbačova a která jím později byla předána Borisu Jelcinovi, neboť u kterýchkoliv aspoň trochu spolehlivých odborníků vyvolává pravost dokumentů v ní nesporné pochybnosti.
Memoranda, nasměrovaná ESPČ, Ministerstvu spravedlnosti Ruska a hlavní vojenské prokuratuře RF, která provedla od roku 1990 do roku 2004 šetření trestního případu č. 159, zpochybnila hodnověrnost hlášení L. Berii Stalinovi č. 794/B z “ _ “ března roku 1940 s návrhem na zastřelení 25 700 polských občanů, a také zprávy předsedy KGB A. Šelepina N. Chruščovovi č. 632 š ze 3. března 1959 o údajně provedeném zastřelení v roce 1940 21 857 polských občanů, jež jsou základními dokumenty, údajně potvrzujícími fakt zastřelení Poláků v roce 1940.
Zeptám se pouze na to, jak se Polsko vůbec ocitlo na území západního Běloruska a západní Ukrajiny, které ovládalo od roku 1920 do roku 1939?
Prostě zaútočilo v roce 1920 na sovětské Rusko, anektovalo tyto země a ignorovalo všechny návrhy západních velmocí a nótu britského ministra zahraničních věcí lorda George Curzona z 11. července 1920, podle níž měla polsko-sovětská hranice procházet přes Grodno, Jalovku, Nemirov, Brest-Litevsk, Dorohusk, Ustilug, východně od Grubešova, přes Krylov a dále západně od Ravy- Ruské a východně od Přemyšle po Karpaty.
Na těchto územích se 19 let prováděla politika bezohledné polonizace, která ve skutečnosti vyústila do politiky absolutně zvířeckého státního teroru ze strany polských úřadů a kolonistů ve vztahu k Bělorusům, Židům, Ukrajincům, Rusům a lidí dalších národností.
O tom, že je to tvrzení, v podstatě, dokonce příliš měkké, svědčí četné požadavky jménem Běloruské rolnicko-dělnické hromady, které přicházely na jméno ministra obrany a jiných vyšších úředních osob Polska málem každý den.
Mimochodem, právě kvůli tomu v noci byly na 15. ledna 1927 mezi členy Hromady provedeny hromadné prohlídky a zatýkání. A tehdejšími polskými „demokraty“ bez jakéhokoliv souhlasu Sejmu bylo zatčeno vedení Hromady – poslanci Bronislav Taraškevič, Simon Rak-Michajlovský, Pavel Vološin i další. A 21. března byla Hromada zakázána …
O tom hovoří i dokumenty, jež jsou k článku přiloženy (pozn. překl.)
Samozřejmě že takové postupy Varšavy vůči „místnímu“ obyvatelstvu západního Běloruska nemohlo u něj nevyvolat hromadné protesty. Historici napočítali několik stovek velkých a drobných povstání Bělorusů za téměř dvacetileté polské meziválečné období. Na tyto masové protesty Varšava reagovala trestními expedicemi, vojenskými a polními soudy a koncentračními tábory, z nichž nejznámějším byl tábor v Bereze Kartuské.
Ale nyní v Minsku, s jeho aktivním směřováním „do Evropy“, vůbec nechtějí na ta zvěrstva vzpomínat a zrazují tak památku na své předky, kteří šli na smrt kvůli osvobození se od polských zvěrstev.
Zvláště aktivně Bělorusové povstali při přiblížení se Rudé armády v září roku 1939. V běloruském městečku Skidzel místní obyvatelstvo povstalo proti polské administrativě, když se doslechlo o přiblížení jednotek RKKA. Mnozí obyvatelé za to zaplatili svými životy. Povstání bylo potlačeno polskými hulány, četníky a členy polských nacionalistických stran, kteří vystoupili jako dobrovolní poradci armády a četnictva. Připomenu, že to všechno se stalo, když už byl Wehrmacht nedaleko od Varšavy. Ale „chrabří“ polští vojáci dali před střetem s agresorem přednost „hrdinskému“ masakrování žen, dětí a starců…
Historik N. Mališevský:
„V malém městečku se rozpoutal velký masakr. 30 lidí karatelé ihned zastřelili. Stříleli i ty, kteří se prostě nachomýtli. Před zastřelením je týrali: jedněm vypichovali oči, jiným řezali jazyky, třetím lámali pažbami prsty na rukou … Nerozlišovali muže i ženy. Všechny nahnali do pravoslavného chrámu, přinutili je si lehnout tváří dolů, bili je pažbami po hlavách, nutili líbat půdu a přitom křičeli: „Je to naše země, polská, vy na ní žít nesmíte!“. Zatím co jedni karatelé trápili Bělorusy u pravoslavného chrámu, jiní šli po městě.
Tím tragedie malého městečka neskončila. K večeru z těch dvou set osob, které proležely celý den u pravoslavného chrámu, vybrali 70 „nejaktivnějších povstalců“ a hnali je na popravu … Když první pětici zmučených lidí vyhnali z davu odsouzených a postavili je na popravu, za lesíkem se ukázal tančík s rudou hvězdou na bočnici. To na pomoc povstalcům v Skidzeli pospíchal rychlý oddíl RKKA v čele s kapitánem Čerňavským – dva obrněné vozy a dva tanky. Byly naplněny zbraněmi. Kapitán Čerňavský vyzbrojil těmito zbraněmi zemědělce z okolních vesnic. S jejich pomocí byl Skidzel úplně očištěn od polských karatelů 20. září 1939″.
Stojí zato se také zeptat dnešní Varšavy na to, proč se nijak nepokouší spolehlivě identifikovat ostatky těch Poláků, kteří byli nalezeni v Katyni. Neuvěříte, ale doposud se to podařilo udělat pouze u několika desítek, i když s moderními technologiemi by toto nečinilo žádné problémy.
Zdá se, je tomu zcela přesně naopak.
Dokonce i když právě NKVD ve skutečnosti popravilo nějaké Poláky v Katyni a na jiných místech, ti vůbec nebyli „zlatí a stříbrní“. A nebyli také, pochopitelně, polskou elitou.
Ale byli to ti samí polští policajti, huláni, nacionalisti, kteří krutě a zvěrsky likvidovali obyvatelstvo západního Běloruska a západní Ukrajiny v době nucené polonizace v letech 1920-1939.
Právě proto jejich potomci a oficiální Varšava až tak nechtějí určovat totožnost zahynulých. Kdopak by chtěl přiznávat fakt, že v Katyni leží ostatky karatelů a katů? A ještě k tomu něčích příbuzných, kteří jsou dnes spokojenými občany Polska?
Současná oficiální Varšava pravdu nepotřebuje. Potřebuje lež.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Odkaz na zdroj
