Časopis Šifra Milan Vidlák
Kdo je od dětství vycvičen vůči poslušnosti k autoritám, aniž by se naučil věřit sám sobě a svému úsudku, má to během koronavirové krize obzvláště složité. Protože je zvyklý poslouchat a nikdy si sám nevyhledával informace a fakta a z nich si nevytvářel vlastní názor na věc, myslí si celý život pouze to, co dostane za úkol či předloženo na zlatém podnose – od rodičů, učitelů, politiků, vědců či politiků. Řídí se heslem, že 1) autorita má vždycky pravdu a 2) v případě, že autorita pravdu nemá, platí bod číslo jedna. Tím, že se tolik lidí nechalo tvarovat tímto přesvědčením a jsou zvyklí poslouchat, aniž by přemýšleli, přičemž v tomto ohledu často platí „čím vyšší vzdělání, tím hůř“, jsou schopni lidé uvěřit prakticky čemukoli, ať už to smysl dává, nebo nedává.
Pokud někdo takto nastaveným lidem řekne, že modrá je červená, okamžitě jsou ochotni zapomenout na to, jak vypadá modrá barva. Tímto pasivním přístupem a ztrátou selského rozumu se otvírá obrovský prostor pro manipulaci. Manipulace má z pohledu manipulátorů jednu obrovskou výhodu – manipulovaným se to často líbí, protože to z nich sejímá jakoukoli zodpovědnost, neboť věří, že manipulátoři se o ně postarají a všechno zařídí. Neptejme se, nezkoumejme, poslouchejme a ono to nějak dopadne… Lze se dostat až do takových extrémů, jaké jsou k vidění v posledních týdnech – například nošení roušek při okopávání zahrádky, při procházce v lese, za volantem vozu či při jízdě na kole. A vlastně i kdekoli jinde.
Samozřejmě zde nikoho nenabádám, aby roušku nenosil, sám ji nosím poctivě vždy tam, kde mohu potkat lidi. Za prvé nechci někoho, kdo věří, že to pomáhá, vyděsit, za druhé nechci provokovat k neuváženým činům a oznámením. Jednou jde o vládní nařízení, a tak jej respektuji. Bez ohledu na to, zda se domnívám či nedomnívám, že jde o nesmysl, jak z hlediska zdravotního, tak hygienického. Ostatně leccos naznačila i Světová zdravotnická organizace (a pak, možná aby nerozeštvávala národy a uklidnila situaci, jí někdo „poradil“, aby svůj názor na věc raději „přehodnotila“?).
Řešením samozřejmě není to, abychom šli hlavou proti zdi; to, co se kolem nás děje, je v tuto chvíli dané, rozhodnuté a naplánované a nemá smysl s tím bojovat. Důležité je však snažit se to pochopit a nezacházet do extrémů.
Teprve uvidíme, co z této globální akce pod rouškou „pandemie“ vzejde a do jakého světa se probudíme, až ho zase „otevřou“; jisté je v tuto chvíli jen to, že nic nebude jako dřív a společenské poměry se radikálně změní. Nebude jiné cesty než se v nové situaci co nejlépe zorientovat a přizpůsobit se jí tak, aby si člověk uchoval v rámci možností alespoň nějakou svobodu a zdravý rozum.
Pokud člověk nepropadne strachu a hysterii a zachová si jakýs takýs nadhled, může místo pofidérních novinových titulků, výkřiků a účelově předkládaných (dez)informací přestat míchat pojmy s dojmy a jednak si dohledat fakta, jednak vyslechnout i jiné názory a posoudit, co dává větší smysl.
Byl jsem celkem překvapen, když mi emotivně napsala jedná česká lékařka žijící v Itálii, která ve svém mailu urazila všechny odborníky, kteří nesdílejí její panický strach z koronaviru, a vážně tvrdila, že jejich čtení dat může být zkreslené, a tudíž klamné, neboť neobsahuje „lidský faktor“. Neuvedla jeden jediný relevantní fakt, jen samé emoce, ironie a domněnky. A ještě se jí, byť zřejmě neúmyslně, podařilo pokroutit výhrady odborníků nesouhlasících s koronavirovou hysterií.
Nezbývá než věřit, že si přátelé paní doktorky dokážou udělat názor sami na základě různých informací i zdravého rozumu, nikoli mediální hysterie a ochoty nechat se strhnout davem. Schopnost myslet kriticky přitom většinou nemá s inteligencí, funkcí ani vzděláním co dělat. Jde jen o to, zda dokážeme přijímat zprávy neutrálně, nebo podlehneme emocím.
Dobrým vodítkem je již například způsob, jakým ta která strana názory či argumenty předkládá. Jakmile jsou v tom nějaká emoce, vždy to zavání průšvihem. Pokud naopak někdo argumentuje věcně a klidně, je dobré si jej vyslechnout, i kdyby všichni tvrdili opak. Možná totiž jako jeden z mála takový klidný odborník vidí to, co jiným v emocích zmítaných kolegům mohlo uniknout, nebo o čem nemohli či nechtěli ani přemýšlet.
Výborným příkladem je v tomto ohledu profesor Joel W. Hay z Univerzity v Jižní Karolíně na School of Pharmacy, který napsal pro deník The Washington Times vynikající analýzu současné „pandemie“. Profesor argumentuje věcně, přehledně, jasně a namísto hysterie přináší zajímavá fakta a úhly pohledu. Zmiňuje například, že politici a zdravotníci tvrdí, že COVID-19 je smrtelný i pro mnoho lidí kromě těch, kteří typicky onemocní zápalem plic během chřipkové sezony. A také to, že se virus pomaleji šíří ve vyspělých zemích proto, že byla učiněna drakonická, a hlavně nákladná opatření, vedoucí až k zastavení ekonomiky. „Co když se ale tito lidé mýlí? Co když COVID-19 není o moc víc smrtelnější než obyčejná chřipka? A co když se COVID-19 už dávno všude rozšířil?“ ptá se profesor Hay a dává k zamyšlení některé body:
- V Itálii, o které se v souvislosti s koronavirem mluví po celou dobu nejvíc (a která do statistik úmrtnosti počítá i lidi, kteří zemřou na úplně jinou nemoc, třeba na rakovinu, ale posmrtně byl v jejich těle nalezen koronavirus), je úmrtnost na koronavirus 124 lidí na milion obyvatel a číslo se s postupující dobou výrazně zmenšuje. Pro srovnání, během typické chřipkové sezony zemře v souvislosti s infekcemi dýchacích cest – chřipkou nebo zápalem plic – ve Spojených státech amerických, kde žije profesor Hay, 170 lidí na milion obyvatel.
- V zemích, které žádná drastická onemocnění nezavedly, například Nizozemsku nebo Jižní Koreji, mají nižší úmrtnost než Čína a Spojené státy, které zavíraly města a omezovaly pohyb lidí a ekonomiku. (V jiných článcích jsem již naznačoval, proč se opatření v jednotlivých zemích tolik liší a proč zacházejí tak „velkoryse“ se statistikami.
- Dětská nemocnice v Los Angeles, kde jsou léčeny nejchudší, nejnemocnější a nejslabší děti ve Spojených státech, byl zaznamenán jeden případ koronaviru, a nikdo neumřel. Pokud by byl virus tak smrtící a nebezpečný pro kohokoli mimo typické rizikové skupiny ohrožené chřipkou (oslabení starší lidé, lidé s více vážnými nemocemi, slabší na líce apod.), jak se tvrdí v médiích a na sociálních sítích, měli bychom mnohem víc případů, říká profesor Hay.
Taková Jižní Korea, která nikoho nikde nezavírala, zavedla pouze sledování kontaktů nakažených lidí a nejrozsáhlejší testování na celém světě. Epidemie COVID-19 vrcholila v zemi na začátku března a celkem si vyžádala 169 obětí. V době, kdy psal profesor Hay svůj vynikající článek, to bylo 131 obětí.
Co je tohle za pandemii, když by se například ve statistikách ve Spojených státech, kde zemře běžně na chřipku 170 lidí na milion obyvatel, 169 obětí na 51,47 milionu možná ani nedostala do statistik, ptá se profesor Hay? To, co způsobí drastická opatření proti koronaviru, bude podle něj daleko horší než to, co by způsobil koronavirus.
Vypadá to, že právě řízený ekonomický pokles, jenž povede po shození stávajícího nastavení světové ekonomiky – která by spíše dříve než později stejně „klekla“ – k jejímu znovunastartování, je tím hlavním, byť možná ne jediným cílem celého koronavirového spektáklu… Podrobněji se tomuto aspektu budu věnovat v dubnové Šifře, která vyjde tento týden.
Ať už se ale pod rouškou koronaviru vyklube cokoli, důležité je především MYSLET…
Příspěvek Myšlení vs. hysterie aneb Je panika zbytečná? pochází z Časopis Šifra
