Nová republika Václav Dvořák
rozhovor s producentem Ivanem Štefkem
28. 4. 2020 ParlamentníListy
Je správné, že komerční subjekty typu Divadla Broadway jsou mimo dosah pomoci Ministerstva kultury. Producent Ivan Štefka pro tento typ produkcí nepoužívá slovo divadlo, protože je to ryze komerční činnost, která je provozována za účelem zisku a jako taková musí hledat podporu jinde. Ti, kdo působí v oblasti umění a zábavy, i když se tím nedokážou samostatně uživit, neboť o jejich činnost není zájem, aby pokryl náklady, by se měli svým spoluobčanům omlouvat každodenně za to, že fungují z daní ostatních, o nichž se povětšinou vyjadřují s despektem.
Epidemie koronaviru v Česku rozbouřila vody i v oblasti kultury. Ředitel muzikálového Divadla Broadway Oldřich Lichtenberg v reakci na balíček pro kulturu požadoval rezignaci šéfa resortu, ale nikdo se k němu nepřidal. Lubomír Zaorálek poté vzkázal, že Ministerstvo kultury tu není pro podporu byznysu a že jde o nepochopení jeho role. Je správné, že jsou komerční subjekty typu Divadlo Broadway mimo dosah pomoci Ministerstva kultury?
Podle mne to určitě správné je, tento typ produkcí, záměrně nepoužívám slovo divadlo, je ryze komerční činnost, je provozována za účelem zisku a jako taková musí hledat podporu jinde. Nevím, jak konkrétně to má ve své firmě zařízeno pana Lichtenberg, ale vím, jak se věci mají standardně. Herci, zpěváci, tanečníci a případně další lidé uměleckých profesí jsou najímáni na tzv. uměleckou smlouvu a placeni za odehrané představení, technický a organizační personál je najímán jako živnostníci s odměnou opět za odehrané představení, stejně tak další externí služby. Čili tito lidé spadají pod tzv. pětadvacítku a mohou si požádat na finančním úřadě o tuto pomoc. Ano, vím, je to málo a jistě jsou zvyklí na mnohem vyšší honoráře a odměny, ale podnikají v oboru umění a zábavy a musejí s výkyvy počítat jako každý jiný podnikatel, v tomto ohledu zde neexistuje žádný rozdíl. Pokud nemají úspory, mohou jít na brigády, a až to půjde, tak se vrátí ke svému oboru.
Pokud má pan Lichtenberg někoho v zaměstnaneckém poměru, pak tady máme pomoc v podobě kurzarbeitu. Takže jediný problém takovéto produkce je v nájmech, tady vláda přišla s možností platbu nájmu odložit. Samozřejmě nájem se zaplatit musí, nicméně bych opět předpokládal u takovéhoto typu vlastně stálých zábavních produkcí nějaké finanční rezervy a schopnost domluvit se s majitelem objektu. Samozřejmě situace není jednoduchá pro nikoho. V žádném případě zde ale nevidím důvod, aby se pan Lichtenberg či jakýkoli jiný podnikatel v oblasti umění a zábavy dožadoval péče Ministerstva kultury. Pro tento typ podnikání je podle mne relevantním ministerstvem Ministerstvo průmyslu a obchodu, případně Ministerstvo místního rozvoje. Já osobně v tomto podnikání žádnou kulturní hodnotu nevidím, ale vidím v něm zábavní průmysl.
To by se majiteli Divadla Broadway určitě nelíbilo, že jeho produkce nepatří do kultury. Jaké argumenty se pro to dají použít?
Bohužel, zvykli jsme si pod kulturu a potažmo pod hlavičku Ministerstva kultury zařazovat i ty, kteří se svobodně rozhodli živit uměním v zábavním průmyslu, nebo stát se těmi, kdo tyto zábavní produkce realizují pod hlavičkou svojí firmy jako producenti.
Problém je už vůbec v tom, co zařadit pod pojem kultura. Kultura je v širším pojetí vše, co denně žijeme, je to způsob oblékání, stolování, hygieny, řešení sporů, způsob a úroveň vzájemné komunikace, způsoby chování, jednání, psaní a vyjadřování se, ale i ochota nosit třeba roušky pro ochranu druhých. Umělecká a zábavní tvorba je jen jeden velmi úzký segment tohoto širokého souboru životní kulturnosti. Pojem kultura se určitě nerovná pojmu podnikání v oboru umění, anebo dokonce zábavy.
Pokud se podíváme na Ministerstvo kultury, tak vidíme, že je jaksi široce rozkročeno a současně obhospodařuje jen nějaké výseky a zejména je jakýmsi distributorem financí. Vidíme, že se ve velké míře věnuje placení oprav hradů a zámků, a je tedy jakýmsi stavebním investorem, rozděluje dotace pro producenty uměleckých aktivit, zatím se stále ještě věnuje církvím a vyjadřuje se dokonce ke sdělovacím prostředkům, a to i ke zpravodajství.
Osobně roli Ministerstva kultury nechápu vůbec, nevidím v něm žádný smysl. Nemyslím si, že potřebujeme řídit kulturu. Rozdělovat dotace a granty pro umělce mohou obecní úřady a městské části, pokud vůbec chceme takové granty a dotace poskytovat. Rozdělovat peníze na opravy hradů a zámků zvládne Státní památkový ústav. Média, ani ta veřejné služby, nepotřebují být jakkoli spjata s Ministerstvem kultury, stejně jako církve. A tolik diskutované knihovny, oblíbené téma pana ministra, patří pod vzdělávání, byť půjčují umělecká díla, ale stejně tak půjčují matematické tabulky a nejde zde o tvorbu, ale vzdělávání. Do stejné kategorie vzdělávání patří muzea, skanzeny, ale i ty hrady a zámky. Ano, jsou v nich umělecké předměty, ale účelem je vzdělat v historii.
A pro těch několik státních, příspěvkových institucí, jako jsou třeba Národní divadlo, Národní galerie, Česká národní filharmonie, Národní muzeum, nepotřebujeme taktéž ministerstvo, peníze pro ně může schvalovat Poslanecká sněmovna přímo jako součást státního rozpočtu podle přesných kritérií a ředitele lze vybrat stejným způsobem jako ředitele veřejnoprávních médií. Je to jen o úpravě zákona a jmenování rad těchto institucí.
Vraťme se k tomu, co vyvolalo tolik zlé krve, tedy k balíčku pro kulturu. Z něj půjde 300 milionů korun pro příspěvkové organizace ministerstva, 300 milionů pro regionální kulturu, 30 milionů na digitální projekty institucí a 440 milionů na podporu takzvané nezávislé umělecké scény. Podle Oldřicha Lichtenberga je to zbůhdarma vyhozená spousta peněz. Byla takováto podpora kultury tedy vůbec zapotřebí?
Pokud se nedostane pomoci příspěvkovým organizacím, které jsou do určité menší nebo větší míry závislé na vstupném, pak se prý dostanou do potíží. Otázka je, zda to je nějak zmapované, nebo je to jen názor, pocit a chtění. Předpokládám, byť v tom vládním chaosu se vyznat je také umělecká disciplína, že i pro ně platí kurzarbeit, neb tyto příspěvkové instituce mají lidi v zaměstnaneckém poměru, peníze ředitelé na tento rok již určitě dostali a mají tam započítané i provozní náklady, takže na energie a nájmy by měly tyto instituce mít také. Ano, bude chybět vstupné, otázkou ovšem je, co mělo být za finance ve výši vstupného pořízeno. Nové sbírkové předměty? No tak nebudou. Dvě nová operetní představení? Nebudou. Budou až za dva roky. Chce Národní galerie koupit dva obrazy za sto milionů? Nekoupí, neb na to nemá, v této situaci na to nebudou mít ani konkurenční kupci, takže nezbývá než jednat o ceně a třeba o splátkovém kalendáři. Na nějakém hradě chtěli udělat nové toalety a šatny pro průvodce? Počká to do příštího roku.
Základním principem je každodenně pracovat s rozpočtem, hledat každou možnost, jak ušetřit, a uvažovat v této situaci nikoli ve zbožných přáních a chtění, ale v rámci reálného světa. Dokud tyto instituce nepředloží k diskusi detailní rozpočty a detailní zdůvodnění každého čísla v souvislostech, pak bych žádných 300 milionů nepouštěl.
