Na slavnostním předávání cen se v jednom ze sálu Tyršova domu v Praze ve středu 30. června 2021, kde slavnost probíhala, mluvilo nejenom česky, ale i slovensky, neboť Krameriovy ceny jsou od samého začátku česko-slovenské.
V porotě zasedli:
-
- Tomáš Kňourek, místopředseda Rady Českého rozhlasu
- Daniel Váňa, místopředseda Rady České televize
- Jaroslav Plesl, šéfredaktor MF Dnes
- Radomír Pekárek, šéfredaktor První zprávy.cz
- Jaroslav Bašta, legendární komentátor současného dění
- Stanislav Novotný, předseda Asociace nezávislých médií
Oceněni byli:
-
-
- Jaroslav Kučera
- Jozef Banáš
- Petr Adler
- Vítězslav Jirásek
- Markéta Slepčíková
- Ondřej Höppner in memoriam
- Jaroslav Kučera
-
Jaroslav Kučera za celoživotní dílo v oblasti fotožurnalistiky
Jaroslav Kučera (*1946)
Vystudoval ČVUT, ale celý život pracuje jako fotograf na volné noze. Fotografoval už vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, za což byl politicky a policejně stíhán. Po převratu v roce 1989 stál u zrodu fotografické skupiny Signum a v roce 1996 se stal členem agentury Bilderberg Hamburg. Dosud měl na 60 autorských výstav po celé Evropě a ve Spojených státech a vydal několik desítek fotografických knih. Za tři z nich získal knižní ceny. V roce 2000 obdržel v soutěži Czech Press Photo za snímek z pražských protestů proti globalizaci hlavní cenu – titul Fotografie roku. Roku 2017 mu Asociace profesionálních fotografů ČR udělila titul „Osobnost české fotografie 2016“.
Je mimochodem autorem ikonické fotografie objetí Dubčeka s Havlem v Laterně Magice 24. 11. 1989. Viz níže.
Soustavně se věnuje sociálnímu dokumentu, zobrazení lidí v nouzové situaci, ať u nás, či v zahraničí. Cena mu náleží za nezávislost pohledu fotožurnalisty na stav světa a jeho neodvislost od politické objednávky.
Jozef Banáš za vynikající publicistiku a literaturu faktu
Jozef Banáš (*1948)
Slovenský prozaik, dramatik, emeritní diplomat a politik.
1972 – absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě, obor zahraniční obchod.
1983–1988 – velvyslanectví Berlín, NDR, tiskový atašé.
1990–1992 – velvyslanectví Vídeň, zástupce velvyslance.
2001–2002 – Aliancia nového občana (ANO), generální sekretář.
2002–2006 – poslanec Národní rady zvolený ve volbách za ANO.
Už od konce 70.let literárně činný. Romány, scénáře atd.
Žánrově se pohybuje mezi prózou a politickou satirou, např. knihy 2006 – Politicum tremens, 2007 – Idioti v politike, 2008 – Zóna nadšenia, a další. Také napsal životopisné knihy např. o A. Dubčekovi a M.R. Štefánikovi.
Je velmi pilným publicistou a prozíravým komentátorem dnešního dění jak na Slovensku, tak v česko-slovenských, evropských i celosvětových kontextech.
Petr Adler za mimořádné politické glosy a komentáře
Petr Adler (*1943)
Petr Adler, novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor.
Maminka publicisty Petra Adlera byla Ruska. Jeho dokonalá znalost ruštiny mu v životě několikrát zásadně pomohla. Dubček si jej vybral jako tlumočníka pro jednání s Rusy a ruština mu pravděpodobně zachránila život, když utíkal z obsazené budovy Československé tiskové kanceláře.
V roce 1968 bylo Petru Adlerovi pětadvacet a pracoval jako redaktor Mezinárodního obrazového zpravodajství ČTK, zároveň přispíval do časopisu Mladý svět. Měl velmi blízko k Dubčekovi i dalším představitelům Pražského jara.
To on vymýšlel ve své době populární reportáže třeba o Dubčekovi skákajícím z desetimetrové věže plaveckého stadionu do vody. Jeho nápadem byly pohodové fotky Smrkovského ve vaně v piešťanských lázních, které nafotil fotoreportér Jovan Dezort a které s titulkem „Tribun lidu v klidu“ vyšly týden před tím, než Husákovo plénum smetlo v dubnu 1969 všechny představitele Pražského jara.
Opustil v roce 1980 republiku. Žije v Edmontonu v Kanadě, zastává konzervativní názory a píše velice otevřené komentáře do kanadských i českých médií, zejména do Neviditelného psa.
Vítězslav Jirásek za vynikající rozhlasovou publicistiku ve studiu TAPIN
Vítězslav Jirásek
Co o sobě sám napsal na server INSPO.cz:
Za sedmero řekami a sedmero horami žil byl mezi židlí a klávesnicí jeden uživatel, který měl vizi. Viděl program veliký, který hvězd se bude dotýkat. Čirou náhodou přebýval v Praze, a tím se kruh věštby mohl uzavřít, třebaže ani nebydlel na Vyšehradě, a ani se nejmenoval Libuše, nýbrž Vítek. Inu, jsem to já osobně.
Po úspěšném ukončení studia konzervatoře jsem se zamyslel. Tedy ne že by se mně to nestávalo i dříve, ale nyní byl směr mého osobnostního růstu na rozcestí. Nakonec jsem se rozhodl zabočit na internetovou dálnici, a zaměřit se na IT technologie. Hudby jsem se ale také nechtěl vzdát docela, protože prozařuje můj život nevyčíslitelným bohatstvím. Dodnes mně jako bývalého radioamatéra učarovaly dálky. Sinusoida, která protíná tyto tři atributy, jsou rádia.
To je nápad! Co byste řekli na aplikaci, pomocí níž by bylo možné naladit přes 22 tisíc rádií z celého světa, a navíc moct rádia třídit podle zemí, žánrů, sítí či národní hudby? S Philipem Oldakerem z USA jsme se do toho pustili, a světlo světa spatřil program Tapin-radio.
Četl jsem cosi o nebezpečí v podobě virtuální reality, paradoxně dokonce na Internetu! Ano, pokud člověk striktně neoddělí Internet od společenského života, kdy je lépe se s lidmi setkávat tváří v tvář než prochatovat hodiny na ICQ či jiných tzv. sociálních sítích. Takhle se handicapy neodbourávají. Internet dokáže sloužit, ale je nutné ho využít ve formě nástroje, který nám třeba i vydělá na chléb náš vezdejší, ale který nepřebere iniciativu směrování naší osobnosti.
Třebaže jsem oslepl ve dvanácti letech, znovu vidět nepatří mezi mé priority. Kromě Tapin-radia si mohu ve specializovaných knihovnách pro nevidomé stáhnout knihy, vzdělávat se, stále se rozvíjet. Necítit se jako nepotřebný, ale naopak využít svůj potenciál pro to, co umím, a co mě baví.
Markéta Slepčíková za cyklus TV dokumentů o Češích v zahraničí
Markéta Slepčíková (*1968)
Ukončila studia na žurnalistické fakultě University Karlovy, obor televizní žurnalistika
V roce 1991 začala pracovat v České televizi jako reportérka a publicistka, založila vlastní pořad Romale pro romskou menšinu.
V roce 1994 odešla na Barrandov do první pražské kabelové televize TOP INFO, kde pracovala jako redaktorka a publicistka, v roce 1997 už jako šéfredaktorka celého studia.
Během této doby vytvořila také nezávislé pořady a dokumenty.
V roce 1998 organizovala na Žofíně dobročinnou akci pro Asociaci starožitníků, jejíž výtěžek byl určen pro nadaci Naše dítě.
V roce 2 000 odešla i s rodinou do Kanady.
V roce 2003 založila krajanskou televizi v Torontu, původně se jmenovala Nový Záběr, později Nová Vize. Dnes působí již 18 let a vytvořila 800 programů.
Mimo jiné také dva celovečerní dokumenty pro kanadské publikum- Tři vlny- o třech emigračních vlnách z Československa do Kanady, a Divadlo Za rohem – o českém divadle ve Vancouveru.
Za svoji práci byla oceněna Masarykovou cenou, kterou uděluje České a slovenské sdružení v Kanadě osobám, které se nějak zasloužily o šířeni dobrého jména České republiky v zahraničí.
Ondřej Höppner in memoriam za statečnou žurnalistiku na portálu ARFA
Ondřej Höppner in memoriam (*1965 – †2021)
Ing. Ondřej Höppner – český novinář, mediální expert a poradce, vydavatel, šéfredaktor, zakladatel a designér novin a časopisů. Je autorem několika knih, mnoha koláží. Vytvořil více než 3 000 titulních stran různých deníků a týdeníků.
Narodil se v Praze. Hrál fotbal za žáky Bohemians Praha. Po absolvování gymnázia Štěpánská vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické. Během studií si přivydělával jako chodec v reklamní tubě (cirkus Berousek), čímž začala jeho kariéra v médiích.
Po získání titul Ing. (1988) nenastoupil do podniku zahraničního obchodu, jak by se očekávalo, ale do vrátnice Československého rozhlasu na Vinohradech, kde pracoval rok jako hlídač. Kvůli neochotě nosit zbraň, potřebě hrát ve vstupní hale na vzácné koncertní křídlo (maxipes Fík) a nutkavou spavost byl záhy převelen do skladů rozhlasu v Písnici, kde si mohl konečně zdřímnout.
Po roce změně poměrů v roce 89 žil půl roku v Itálii v obci Loreto Aprutino, ve Florencii pracoval jako česáč oliv.
V roce 1992 se stal redaktorem v Lidové demokracii, o rok později odjel do Kanady (Britská Kolumbie, Kaslo), kde vyučoval hře na klavír, psal do místní novin The Harrop News a přátelil se s dřevorubci.
Rocky Moutains, Kanada
Po návratu do České republiky v roce 1994 nastoupil do redakce Večerníku Praha a stal se vedoucím zahraniční rubriky. V roce 1995 ho vyslal vydavatel Fidelis Schlée starým Roll Roycem koupit nový Rolls Royce do městečka Crewe, což se podařilo.
Po návratu do České republiky v roce 1994 nastoupil do redakce Večerníku Praha a stal se vedoucím zahraniční rubriky. V roce 1995 ho vyslal vydavatel Fidelis Schlée starým Roll Roycem koupit nový Rolls Royce do městečka Crewe, což se podařilo.
Loreto Aprutino, Itálie
V roce 1996 byl na půlroční stáži v BBC v Londýně, kde se věnoval studiu britských – především bulvárních médií a absolvoval stáž v deníku The Evening Standard.
Po návratu do Prahy se v roce 1998 stal zástupcem šéfredaktora Večerníku Praha. V témže roce spolupracoval na nové grafické podobě novin se švýcarským designérem Christianem Barmettlerem a absolvoval stáž v mnichovském deníku Münchener Abendzeitung.
Napsal desítky reportáží ze zahraničí, byl například v Peru během krize na japonské ambasádě v Limě, na převzetí Hong Kongu Čínou, dvakrát ve Spojených státech na prezidentských volbách, v Londýně na oslavách narozenin Královny Matky a při dalších příležitostech, na Kubě na konci vlády Fidela Castra, v Indonésii na Sumatře, Jávě, Bali a Lombok a mnoha dalších zemích.
Z desítek rozhovorů jmenujme ten se Santa Clausem ve finském Rovaniemi a se závodníkem Nicky Laudou.
V roce 1999 se stal šéfredaktorem společenského týdeníku Spy (vydavatelství Stratosféra), změnil obsah a grafiku a stal se zakladatelem rubrik jako „módní policie“, „50 nej“ nebo „In & out„, které postupně přebrala ostatní média. Za jeho vedení (do roku 2004) stoupl náklad časopisu Spy takřka trojnásobně a stal se jedničkou na trhu s prodaným nákladem až 180 tisíc výtisků týdně.
V roce 2001 byl Ondřej jako reportér v Hollywoodu na předávání cen Oskara se svým spolužákem z gymnázia režisérem Janem Hřebejkem. O této události napsal desítky článků a reportáží.
Traduje se, že se mu v době působením v časopisu Spy podařilo oživit pozapomenuté české slovo „Jejda!“, které považoval za nejpřesnější překlad v britském bulváru hojně používaného výrazu „Ooops!“ Ve vydavatelství Stratosféra se Ondřej podílel na vzniku a vedení několika časopisů (např. Show, Jackie…).
V roce 2004 založil ve spolupráci s vydavatelem švýcarským podnikatelem Sebastianem Pawlowským deník Aha! a byl jeho šéfredaktorem a autorem layoutu. Aha! bylo prvním a jediným periodikem, které se stalo silnou konkurencí deníku Blesk. Aha! pod Ondřejovým vedením dosáhlo nákladu až 280 tisíc výtisků. Vychází dodnes.
Rolls Royce Silver Spirit, jehož majitelem byl Fidelis Schlée
V roce 2006 se stal šéfredaktorem deníku SuperSpy, který měl za úkol zachránit od kritického poklesu nákladu. Podařilo se to jen částečně, když se Ondřej obsahově napojil na tehdy nový fenomén reality show a vytáhl náklad na 80 tisíc denně. Po konci soutěže však náklad opět klesl.
Od roku 2007 byl šéfredaktorem deníku Šíp, jehož tehdejší pokles nákladu se mu podařilo zastavit, ale odešel, když se navzdory jím nově vytvořené podobě novin (podle rakouského deníku Österreich) rozhodl nový vydavatel změnit Šíp v týdeník. V tu dobu byl Ondřej autorem tří log deníků na trhu (SuperSpy, Aha! a Šíp), což je světový unikat.
Od roku 2008 působil jako mediální poradce vydavatelství Ringier a spolupracoval s pořadem Top Star pro televizi Prima. Podílel se na nové podobě portálu Blesk.cz.
V roce 2009 mu učaroval křehký půvab lokálního periodika a začal vydávat Malostranské noviny, od roku 2010 Staroměstské noviny, od roku 2011 StaroBrněnské noviny, od roku 2012 Novoměstské noviny.
V letech 2012 – 2013 byl šéfredaktorem týdeníku Nedělní Blesk, vytvořil nový design a layout. Byl členem vedení deníku Blesk, některé rubriky a prvky, které zavedl, přetrvávají dodnes.
V roce 2013 pro vydavatelství Our Media působil na pozici poradce a developera nových webových projektů Parlamentní listy a První zprávy. Pro tehdejšího starostu Moskvy Lužkova vytvořil portál Hlas Moskvy. Spoluzaložil internetový magazín Protiproud Petra Hájka (bývalého poradce prezidenta Václava Klause). Je autorem loga měsíčníku MY.
Vytvořil volební noviny pro rozličné politické subjekty mimo jiné pro hnutí My, co tady žijeme (STAN, KDÚ – ČSL, komunální volby 2018), v roce 2014 vytvořil dvoje volební noviny pro Martina Bursíka (LES) v rámci jeho kampaně do senátu, roce 2018 vytvořil volební noviny pro hnutí ANO v Praze 1, pro SPD (parlamentní volby 2017 a komunální volby 2018) zpracoval noviny, které vyšly v celkovém nákladu pět milionů výtisků. Pro mateřskou školu Na Děkance každý rok vytváří časopis Děkánek.
Je autorem obálky knihy Petra Hájka Smrt ve věži a tří obálek knih Aleny Vitáskové o solárních baronech.
Napsal dvě investigativní knihy: Smrt v Egyptě a Všechno je jinak o známém případu Petra Kramného, pro které vytvořil i obálku. Do tisku je připravena jeho sbírka básní Budiž tma.
Má dvě dcery, Sofii Friedu Höppnerovou (2004) s jednou herečkou a Annu Marii Höppnerovou (2009) s herečkou a novinářkou Monikou Höppner, s níž je ženatý od roku 2008. S láskou vzpomíná na svého psa Sáru, nyní je šťastným souputníkem psa jménem Denisa. Rád tráví čas na chalupě pod vrchem Kozákov v Českém ráji a hledá polodrahokamy v místním potoce.
Video záznam: Zarko Jovanovic, Raptor TV
Fotogalerie: foto
Zdroj: Prvnizpravy.cz
