Nová republika Lenka Procházková
Zdeněk Jemelík
5. 4. 2021
Občas je slyšet nářky na obtížnou vymahatelnost práva, kterou ovšem příslušní představitelé státu popírají. Pravda je taková, že za předpokladu přísného a nestranného dodržování právních předpisů by naplnění práva mělo být samozřejmostí a mocní se tváří, že vše se samozřejmě dodržuje a občané si stěžují bezdůvodně. Obrana proti bezpráví by sice podle nich mohla být někdy zdlouhavá, ale s vysokým stupněm pravděpodobnosti zaručená.
Pojem „mocní“ vymezuji v tomto případě velmi široce. Zahrnuji do něj vrcholné představitele ozbrojených sborů, státního zastupitelství, justice, ale i vedoucí úředníky civilní správy, vybavené pravomocí zasahovat do lidských osudů. Příkladem tupé víry ve fungování světa podle byrokratických pravidel může být například vyjádření vedoucího sociálního pracovníka, že matka přece nevodí do školky své dítě, když úředně je má v péči pěstoun.
Mocní ovšem nechtějí nic vědět o tom, že formální nastavení pravidel je jedna věc, zatímco jejich dodržování v praxi něco jiného. Do soustavy pravidel vstupuje rozkladný prvek: člověk. Kde jsou lidé, tam vznikají vztahy, rozpory a společenství, která si vytvářejí vlastní pravidla a postupy, jež se s těmi oficiálními vůbec neslučují.
Vytvoří-li se účelové neformální společenství vykonavatelů moci, občan, jenž se u nich čehokoli dožaduje, nemá naději na úspěch, pokud se dotkne jejich skupinových zájmů.
Příkladem může být postup státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který použije k ochraně kolegy nepravdivé tvrzení. Stížnost na hříšníka nejvyšší státní zástupce ignoruje, stížnost na něj pak vyřídí ministryně spravedlnosti pouhým konstatováním, že k vyřízení stížnosti je příslušný nejvyšší státní zástupce. A život jde dál, nic se neděje. Marie Benešová si je prokazatelně vědoma toho, že „falešná stavovská solidarita“ působí na úkor výkonu spravedlnosti, ale nic proti ní nepodniká.
Neformální struktury a vazby v orgánech vymáhání práva mohou být účinným nástrojem ochrany zločinců, stane-li se, že se pachateli podaří vytvořit si ochranné vazby k příslušníkům příslušných orgánů. Občan si pak může stěžovat na neochotu řádně prověřit podezření úplně kdekoliv: u státního zastupitelství, odboru vnitřní kontroly policie, může na liknavé policisty podat oznámení Generální inspekci bezpečnostních sborů. Vše je k ničemu, protože místně příslušné orgány jsou vzájemně propojené kolegiálními, příbuzenskými či korupčními vazbami a kryjí si navzájem záda. V případě policejních orgánů je vtipným ospravedlněním nevyřízení stížnosti opomenutí sdělení stěžovatele, že si přeje být vyrozuměn o způsobu využití jeho podání. Pikantní situace může nastat u Generální inspekce: než se začne věcí zabývat, může se stát, že do jejích řad mezitím přejdou policisté, zapletení do nezákonných akcí, jimž se pak dostane cti vyšetřovat sami sebe s předvídatelným výsledkem.
Stížnosti na místně příslušné složky k jejich nadřízeným jsou většinou neúspěšné, protože nejčastějším způsobem řešení je postoupení věci zpět místně příslušnému úřadu, jenž sám proti sobě nezakročí. Naděje na úspěch trestního oznámení vzroste, pokud se podaří
zákopy místní příslušnosti obejít. Pokud policisté nejsou ovlivněni nepatřičnými vztahy, chovají se jako profesionálové a snaží se učinit spravedlnosti zadost.
Pro tato tvrzení mám ojedinělý důkaz z praxe: upozornění nejvyššího státního zastupitelství na případ vydírání, spojený s přípravou podplacení soudců, skončilo v koši místně příslušného státního zastupitelství. Ale přijetí oznámení policejním útvarem z jiného regionu vyústilo ve vazební stíhání pachatelů.
Dostat věc do rukou orgánu, který není ovlivněn místními vazbami, je nesmírně obtížné. Je pošetilé domáhat se práva stížností do nadoblačných výšin k nejvyšším šéfům orgánů vymáhání práva, například k policejnímu prezidentovi, řediteli GIBS či BIS, nejvyššímu státnímu zástupci. Jsou chráněni hradbou bdělých úředníků, kteří k nim nepropustí znepokojivé zprávy a podněty a rovnou je odešlou těm, proti nimž směřují. Bohužel jsem nabyl dojem, že jim tento stav vyhovuje, že o znepokojivé zprávy ani nestojí. Netýká se to jen orgánů činných v trestním řízení, ale i dalších nositelů státní moci, jako např. některých civilních útvarů Ministerstva vnitra, jež si přisvojují právo spotřebovat na vyřízení věci šestinásobek zákonem stanovené lhůty. Případnou stížnost na nešvary v klidu odmítne vedoucí napadeného útvaru. Zaslepen divadelní rolí zachránce národa v boji proti coronaviru ministr nepozoruje, že některé složky jeho úřadu pracují úděsným způsobem. V oblasti působnosti místních samospráv se můžeme setkat s ochranou před postihem chybujících strážníků nebo pracovníků sociálně-právní ochrany dětí a mládeže.
V chování vedoucích činitelů orgánů, vybavených pravomocí zasahovat do lidských osudů, přibývá projevů papalášství. Vyrostli do podoby polobohů. Jako pamětník soudím, že vývoj v tomto směru se zrychlil od památné „realizace“ z 13. června 2013, jež vedla k pádu vlády Petra Nečase. Tím se dala do pohybu lavina, kterou dosud nikdo nezastavil, a za její spuštění nebyl nikdo volán k odpovědnosti.
==================================================================================
Již vyšla „papírová“ verze knihy Zdeňka Jemelíka ŠKŮDCI V TALÁRU. Autor knihu zasvětil památce JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ autor uvádí s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz
Odkaz na zdroj
