Z pandemie do normálie

Nová republika Václav Dvořák

Petr Robejšek
29. 4. 2020  blog autora
Pořád slyším někoho s prorockým výrazem říkat, že svět po koroně bude úplně jiný. A právě to se mi nechce věřit. Ano, nejspíš přibude videokonferencí, home office a roušek. Ale jakmile bude očkování, tak skončí pandemie a začne normálie. Zážitek společně sdíleného strachu bude odložen mezi zaprášené „vzpomínáš si jak tenkrát..?“ A proto tento esej pojednává o nutných změnách, ke kterým nedojde.

Příběh ekonomického růstu

I já chci co nejdříve navázat tam, kde jsem přestal. Ale jedno vím. Změny, ke kterým po koroně nedojde jsou nevyhnutelné. Zdůraznit chci, že epidemie není jejich důvodem, ale byla by z různých důvodů velmi vhodnou příležitostí je provést. Tím spíše, že je vždy lepší měnit sami, než změně bezmocně přihlížet. To by ale předpokládalo pochopit, co se musí změnit a proč. Odpověď na tyhle otázky začíná příběhem o hospodářském růstu.

Málokdo ví, že pojem ekonomický růst se do roku 1950 v odborné literatuře prakticky nevyskytoval. Do té doby společnosti řešily nedostatek a hospodářství nevyrábělo pro růst, ale pro potřeby obyvatel. Na pozadí trosek II. světové války však byl růst žádoucí a měřitelný. Ale již v 70. letech věštil Ronald Inglehart v knize „The Silent Revolution“, že blahobytná společnost poskytuje lidem tolik jistoty, že začínají vyhledávat nemateriální hodnoty, jako je svoboda, štěstí, kultura a vzdělání.

Ve stínu každodennosti se pokradmu odehrával historický zlom. Místo nedostatku se postupně začal vnucovat nadbytek a v roce 1983 prohlásil prorok globalizace Theodor Lewitt, že západní společnosti začínají mít problém nadbytku, který zpomaluje ekonomický růst. Jeho rada podnikatelům zněla: Vyrábějte co nejlevněji, velké série stejného zboží a nabízejte je po celém světě. A skutečně. Globalizace opravdu hospodářský růst oživila a to se líbílo všem. Souhlasili podnikatelé, protože sen o lepším životě zaručoval zisky. Souhlasily vlády, protože ten kdo má naději na lepší život nemyslí na revoluci. A dlouho souhlasila i většina obyvatel.

Ale v posledních dvou dekádách ekonomický růst ustrnul. V cestě mu stojí Lewittova víceméně nasycená společnost a nedostatek zásadních inovací, které opravdu zvyšují produktivitu výroby a tím i růst. Podnikatelé a politici se ho přesto snaží vydupat ze země. Jedni potřebují zákazníky a druzí nepotřebují sociální neklid, ale obě skupiny mají k dispozici jen dvojsečná opatření:

– Snaha zrychlit a zlevnit výrobu přesouvá práci pro průměrné lidi do rozvojových zemí, anebo ji deleguje na roboty.
– A proto zrovna ti, kteří by možná chtěli kupovat to, čeho je vyráběno příliš, nemají peníze protože na ně nezbývá slušně placená práce.
– Donutit lidi, aby utráceli mají nulové úroky na vkladních knížkách. Ale místo toho vyvolávají strach z chudoby ve stáří a bezmocný vztek ošizených střádalů.
– Ekonomický růst lze dosáhnout jen tak, že z něj bohatne jenom velmi malá část společnosti.

Přitom všem se podnikatelé a politici tváří, jakoby bylo třeba zvýšit nabídku, ale problém je slábnoucí poptávka. Hrozivě výkonná výroba si v rozporu s klasickými poučkami svou poptávku nenašla.

Politici se ale neodvážili lidem říci, že sen o věčně bohatnoucí společnosti je u konce. Místo toho vlády záplatují „konzumní mezeru“ pomocí rostoucích sociálních výdajů, kvůli kterým se ale musí zadlužovat. Na vybledlém pozadí sociálního státu se křiklavě odrážejí demonstrace a sílící „populistické“ strany. Čiší z nich zloba těch, kteří se ptají, jakým právem se bůžek blahobytu odvrátil zrovna od nich.

Proč pracujeme?

A tady je na místě zmínit další nutnou změnu, ke které nejspíše nedojde. Jde o odpověď na otázku, proč pracujeme. V roce 1976 napsal Erich Fromm knihu „Mít nebo být“, ve které se opatrně ptá, jestli je seznam věcí, které jsme za život nashromáždili dobrý důvod, proč a jak jsme žili.

V sedmdesátých letech lidé Fromma četli z pohodlné pozice rostoucího blahobytu a vážně ho bralo jen pár zkouřených disidentů konzumní společnosti. Od té doby je postmaterialismus spojován s ováleným, lehce páchnoucím vegetariánem, neurčitého pohlaví, který se osype, když slyší jaderná energie.

To v dnešní době již otázka „mít nebo být“ není nevinný návrh k filozofování, ale jízlivost hamletovského kalibru. Dnes se mnoha lidem sen o nekonečném hospodářském růstu, který zaručí život jako zábavné sbírání věcí, scvrkává na plahočení po tom mít vůbec dost k přežití. „Žlutou vestu“ nosí ve vyspělých zemích daleko více lidí, než je na první pohled vidět.

Rozvinuté společnosti jsou dnes obklíčeny ze tří stran: Nízký hospodářský růst znemožňuje bohatnutí většiny jejich členů, politici nedokáží vznikající bohatství rovnoměrněji rozdělovat, ale obyčejní lidé přesto nechtějí změnit své představy o spokojeném životě. A ještě tohle: Tomu, aby západní civilizace v tomhle trojúhelníku nezmizela po finanční katastrofě, válce anebo revoluci mají zabránit elity, v jejichž schopnosti to dokázat doopravdy nevěří již ani ony samy.

Naše civilizace musí vyvážit zmrzačený poměr mezi „mít a být“ dříve než dojde k jejímu zániku. K tomu je potřeba udělat něco, co je nemožné a jednoduché zároveň. Prostě přehodit motivační výhybku tak, abychom začali konzumní ideály doplňovat a nahrazovat hodnotami, které nemají tržní cenu. Musíme prostě začít nově myslet o tom, proč pracujeme a položit si kousavou otázku: Proč vlastně stále více a rychleji?

Úvodem jsem řekl, že korona by mohla být příležitostí k nevyhnutelné změně. Potvrdila totiž starou moudrost: „Bohatý jseš, když víš, že máš dost.“ Co je dost si lidé během korony museli všimnout. Každý věděl, že „bohatý jseš, když přežiješ“. V pandemii je to stejné jako ve válce. Každý chápe, že nejdůležitější je být a teprve potom i mít. Ale v normálii je to jednoduché právě opačně: Chceme hlavně mít a proto vlastně i jsme.

Co by se mělo stát?

V karanténě si jistě mnozí z nás položili otázku, proč vlastně řídit svůj život podle kramářské logiky? A spousta lidí poznala, že jsme si nechali „mít“ přerůst přes hlavu a že dobrý život není dostatečně popsán seznamem věcí, které nám patří. A přesně tohle poznání si musíme udržet i v normálii. V ní totiž věnujeme příliš mnoho životního času a energie na to vydělat si na věci, kterými si ucpáváme život. Ano, je stále ještě hodně lidí, kteří se chtějí ke spokojenosti prodírat mezi regály se zbožím. Ale co když většina z nich už nemá šanci uskutečnit dobrý život totožný se sbíráním věcí?

Zatím to je tak, že sebou naše civilizace s nohou na plynu, ale se zataženou ruční brzdou smýká na místě a hloubí si jámu. Posedlost konzumem a růstem svedla vyspělé společnosti do slepé uličky globalizace. A ať vám říkají cokoliv. Růstový potenciál globalizace právě doznívá a proto začínají převládat její negativní důsledky. Již jsem jich několik vyjmenoval. Ale i korona je černý pasažér globálního kolotoče co nejlevnější výroby někde a co nejdražšího prodeje jinde. Ano, globalizace koronu nestvořila, ale postarala se o pandemii.

Z pasti nemožného růstu blahobytu pro všechny se společnost může dostat jen tak, že začne doplňovat vypařující se materiální konzum tím, co je hodnotné právě tím, že se to nedá koupit. Život by měl přestat být jenom hromaděním předmětů a jejich místo by měly (aspoň částečně) zaujmout jiné hodnoty. Dobrý život, který se dá opravdu přežít, potřebuje větší podíl pocitů spojených se zdravím, vzděláním, svobodou, krásou a blízkostí těch, které máme rádi.

Úspěch tohoto snažení by usnadnila a potvrdila třetí nutná změna, které si málokdo všímá. Jde o správné vymezení místa hospodářství ve společnosti. Umíněnost, se kterou trváme na ekonomickém růstu a vnímáme život jako sbírání věcí vedla k tomu, že hospodářství dostalo příliš privilegovanou pozici. Představy, že úlohou společnosti je hospodářský růst byly před koronou „jenom“ zcestné, ale teď víme, že mohou být i životu nebezpečné.

Většina politiků, podnikatelů, ale zřejme i ostatních lidí se chová tak, jakoby hospodářství bylo důvodem vzniku společnosti. To je ale osudný omyl. Hospodářství je vedle sektoru bezpečnosti a sektoru kultury jeden ze tří podpůrných systémů, které mají sloužit prospěchu a zachování společnosti lidí. A když jí neslouží dobře nebo jí dokonce škodí, tak se musí změnit pravidla jejich fungování. Ano, hospodářství je velmi důležité, ale jen jako něco, co se života týká, co ale není jeho smyslem. Hospodářství je pouze služební sektor společnosti lidí a ne smysl její existence.

Konzumní společnost ochrnutá strachem z korony zahlédla svět, ve kterém nezáleží jenom na věcech. Pandemie jí na okamžik zpřeházela hodnoty do správného pořadí. Ale nechce se mi věřit, že to stačí k nutné změně. Zdá se, že lidé nejsou schopni provést to, co je nevyhnutelné sami od sebe, ale že se jim to musí stát; často dokonce proti jejich vůli. Ale moc rád bych se mýlil.

Ve slepé uličce

Ten koho nezajímá struktura a hlavní proměnné nevalného stavu, v němž se západní civilizace nachází nemusí číst dál. A hlavně, teď to bude trochu složitější četba a ten kdo se do ní dá, musí udělat tři věci. Hodně se soustředit, domýšlet si souvislosti a zároveň si udržet celostní pohled na věc. Loučím se s těmi, které by tohle nebavilo a vítám ty, kteří jdou rádi opravdu do hloubky.

Východiskem je pro nás následující myšlenka z první části textu. Tomu, aby západní civilizace nezmizela po finanční katastrofě, válce anebo revoluci mají zabránit elity, v jejichž schopnosti to dokázat doopravdy nevěří již ani ony samy. Naše úloha je tedy jinak se ptát po podstatě problémů a předpokladech jejich řešení.

Myslím si, že se západní civilizace dostala do myšlenkové slepé uličky. Proč? Protože popisujeme svět pomocí chybných měřítek. Co tím myslím ukáži na třech příkladech.

Čas, jako představa, že pohyb po časové ose znamená vždy posun k lepšímu a že minulost je horší než současnost a budoucnost. To v praxi vede k pokusům předehnat čas („just in time“ nebo „fast trading“). Neustálé urychlování procesů je však jedním z nejdůležitějších zdrojů poruch a chyb.

Prostor, jako představa, že rozšiřování je vždy lepší než setrvání na místě a že je žádoucí ovládat co největší prostor, ať jde o trhy nebo o státy. To však vede ke zvyšování složitosti a je proto zdrojem poruch a chyb.

Množství, jako představa, že více je spíše lépe než méně. „Více vyřeší všechno.“ Sem patří kupříkladu víra v to, že naše vědomosti v čase rostou a protože víme stále více dokážeme stále lépe řešit problémy a řídit procesy. Ve skutečnosti však každé navršování (a to nejenom vědění) od určitého bodu spíše ztěžuje přehlednost a rozhodování.

Všechna tato zaběhaná měřítka byla dlouhou dobu poměrně účelná. To se však v posledních letech mění, a proto hovořím o slepé uličce našeho myšlení o ekonomice a politice. A trvat na dosavadním pojetí těchto měřítek je velmi škodlivé.

Prokletí eficience

V první části eseje jsme si položili otázku, „proč vlastně stále více a rychleji“ a ukázali jsme si hranice tohoto snažení. Hlouběji pochopit tento problém pomůže pár úvah o dalším důležitém pojmu, totiž eficienci.

Eficience znamená snahu neustále zdokonalovat všechny procesy s cílem úspornosti. To je typické a účelné v hospodářství, ale i tam jen do jisté míry. Nassim Taleb vtipně poukazuje na to, že z hlediska eficience jsou dva páry plic a ledvin zbytečné, a hovoří o „naivní optimalizaci“ (2011). A já dodávám, že taková naivní optimalizace v hospodářství je třeba zrušení bankovek.

Dlouhá staletí byla organizace společnosti tak nedokonalá, že eficience byla potřeba. Ale zhruba od počátku 21. století dokazuje série politicko-ekonomických krizí, že systémy organizované převážně podle zásad eficience mají velké obtíže obstát vůči tzv. externím šokům. Eficience totiž směřuje k perfektní organizaci pomocí vylučování třecích ploch a nepřesností. Její symbolem je hodinový stroj. A když vám u vašich Rolexek selže jedna součástka přestane fungovat celek.

Daň za eficienci v hospodářství a ve společnosti je rostoucí složitost systémů, protože nutnost (kvůli dokonalé souhře) kontrolovat co nejvíce proměnných si vynucuje nekonečné množení předpisů. Tuto normotvornou tendenci ještě posiluje anonymnost byrokratických institucí. Normy vznikající někde v nedostupných vnitřnostech EU jsou pro to studnicí příkladů.

Řekli jsme si, že v minulosti existovala oprávněná potřeba zvyšovat úspornost procesů. Dnes je to ale jinak a v důsledku snah o růst eficience dochází k závažných chybám. Příkladné je zavádění nových technologií. Ty mohou být samy o sobě užitečné, ale v rozvinutých společnostech „řeší“ vlastně neexistující problémy. V první části textu jsme si totiž ukázali, že z hospodářského a sociálního hlediska již není hlavním problémem západní civilizace nedostatek, nýbrž nadprodukce a otázka, co vlastně ještě opravdu potřebujeme.

V úvodu jsme si již řekli, že je dnes složité určit, co je hmotný nedostatek a potřeba; tyto motory tržní ekonomiky. A proto se musíme ptát, z jakého důvodu budeme pracovat nebo vymýšlet něco nového, když nás roboti osvobodí od práce? Mohutné nasazení moderní technologie nevyřeší ani přerozdělování bohatství, ani motivaci k práci, ani smysl lidské existence.

V úvodu tohoto eseje jsem již ukázal, že se díváme špatným směrem, jestliže věříme, že dosavadní vývojový koridor západní civilizace je i stále otevřený a schůdný. Naopak. Stojíme před dvěma zásadními úkoly:
1. Jak stabilizovat společnost? To se dosud dělo pomocí ekonomického růstu. Ale v budoucnosti?
2. Jak společnost organizovat a řídit? Dosud se to dělo pomocí standardizace, detailnosti a velikosti státních a nadstátních celků. Jak ale v budoucnosti? Pokusím se na obě otázky načrtnout odpověď.

Jak stabilizovat a organizovat společnost?

Naše civilizace se tedy nachází na hranici použitelnosti měřítek jako čas, prostor a množství. Čím se to projevuje?

Čas – Budoucnost již není automaticky vnímatelná jako lepší než minulost. Plíživě se rozšiřuje pocit, že nejlépe bylo již včera.

Prostor – Pochopili jsme, že úspěchu nedosáhne ten, kdo bude všechny ovládat. Dříve než se mu to podaří tak se jeho energie obrátí proti němu samému. V obecné rovině je příkladem vítězství kapitalismu před třiceti lety, které vyvolalo tendence k jeho sebezničení. V konkrétní rovině jsou toho důkazem osudy velkých firem a nadnárodních organizací. A dost možná, že k tomu přibyde i další vývoj Číny.

Množství – Všichni pociťujeme blížící se konec éry v níž platí rovnice: Více hmotných statků rovná se lépe pro všechny. Právě ony moderní technologie (zvyšující nadbytek) konec nadvlády množství spíše urychlují. Jejich výkonnost nám ztěžuje odpověď na otázku, co budeme chtít vlastnit a co proto budeme ochotni udělat.

Zdá se být jisté, že je nejvyšší čas přizpůsobit pojetí měřítek jako čas, prostor a množství stavu, ve kterém se naše civilizace nalézá. Možná by šlo posunout těžiště těchto měřítek následujícím směrem:

Čas – jako setrvání v dnešku, zbrzdění a spíše kontemplativní pojetí času.
Prostor – jako růst významu přehlednosti a dosažitelnosti, důraz na život v rámci lokality, ale i na význam ohraničení v nejširším slova smyslu.
Množství – jako větší důraz na kvalitu, jedinečnost a trvalost.

A jak organizovat a řídit společnost? Domnívám se že série krizí, které západní civilizaci doprovází od začátku nového tisíciletí, dokazuje následující: Daň za eficienci je složitost a složitost znamená neřiditelnost. Proto by měla rozumná reakce na současné problémy západní civilizace stát spíše ve znamení efektivity a zjednodušení. Efektivita se od eficience liší v tom, že jde sice také o snahu zlepšit procesy, avšak s důrazem na dosažení cíle; úspornost a rychlost již nehrají prvořadou roli.

Současný stav západní civilizace ukazuje, že složitost nelze zvládat složitě. Přiměřenější by byl spíše holismus, tj. respektování skutečnosti, že celek je více než suma jeho částí. Bylo by žádoucí oslabit neoprávněný titánský nárok západní civilizace kompletně řídit společenské procesy a začít místo toho hledat v každé situaci a v každém procesu jenom ty nejvlivnější veličiny. Na bychom pak měli soustředit své omezené síly.

Vhodnou metodou k posuzování problému a návrhů na jejich řešení by mohla být pravidla dostatečnosti:

1) Jednoduché je více než složité
Složitost je třeba snižovat, a nikoliv zvyšovat.
2) Konkrétní je více než abstraktní
Vyhýbat se abstraktnímu mudrování a podružným, stejně neovlivnitelným detailům.
3) Malé je více než velké
Malé celky dokážeme spíše ovládat, velké naopak ovládají nás.
4) Lokální je více než globální
Lokálnost znamená automaticky soustředění pozornosti na to, čemu více rozumíme.
5) Současné je více než budoucí
Menší, ale zato rychlá zlepšení jsou účelnější a tudíž i cennější než dlouhodobá (a proto jen těžko uskutečnitelná a měřitelná) celková řešení.
6) Vlastní je více než cizí
Pořadí důležitosti určuje naše perspektiva, zájmy a tradice.
7) Odlišné je více než stejné
Odlišnost je hlavní zdroj svobody a kreativity; glajchšaltování obojí omezuje.

Shrnutí

Naše úvahy jsme začali cestou z pandemie do normálie. Přitom nás nezajímalo, jak velké bylo nebezpečí koronaviru ani to, jak účelná byla reakce politiků a jak přiměřené bylo chování médií. Našim tématem bylo to, že pocit ohrožení života ve společnosti dočasně vytvořil příznivé podmínky proto, přemýšlet o správnosti a budoucnosti ekonomické orientace západní civilizace. Epidemie nebyla důvodem kritického zamyšlení nad rolí hospodářství a nad hodnotovým zameřením západní civilizace, ale byla příležitostí tak učinit.

Vyjasnili jsme si, že hlavní problém vyspělých společností je stagnující ekonomický růst. V cestě mu stojí víceméně nasycená společnost, ale podnikatelé a politici se přesto snaží vydupat růst ze země. Jedni potřebují zákazníky a druzí nepotřebují sociální neklid, ale k dispozici mají jen dvojsečná opatření.

Proto politici lidem neřekli, že sen o věčně bohatnoucí společnosti je u konce. Místo toho záplatují „konzumní mezeru“ pomocí rostoucích sociálních výdajů, kvůli kterým se ale státy musí zadlužovat. A stejně příbývá demonstrací a sílí protestní strany. Z toho čiší zloba těch, kteří se ptají, proč se bůžek blahobytu odvrátil zrovna od nich.

Zcela nezávisle na pandemii je nejvyšší čas, aby západní civilizace vyvážila nepoměr mezi „mít a být“ dříve než dojde k jejímu zániku. Strach o život vyvolal ochotu přemýšlet o míře rozporu mezi „mít a být“. A výsledek? Z pasti nemožného růstu blahobytu pro všechny se společnost může dostat jen tak, že začne doplňovat ubývající materiální konzum tím, co je hodnotné právě proto, že se to nedá koupit.

Ukázali jsme si, že každý sám pro sebe může na pozadí existenčního ohrožení zhodnotit, jestli je ochoten trvat na dosud převládajícím, na materiální konzum zaměřeném životním stylu. Konzumní společnost ochrnutá strachem z korony zahlédla svět, ve kterém nezáleží jenom na věcech. Ale byl to jen krátký okamžik a proto je nejisté, jestli to postačí k nutné změně.

V druhé části eseje jsme se pokusili vymknout se ze stavu myšlenkové nouze a začít jinak přemýšlet rolí a budoucnosti hospodářství v rozvinutých společnostech. Pokusili jsme se nastínit hlavní veličiny, které na obecné úrovni zdůvodňují složitou ekonomickou a politickou situaci západní civilizace a naznačit možná východiska návrhem hledat jednoduchost.

Odkaz na zdroj