Časopis Šifra Milan Vidlák
Když šel můj děda, kterému bylo tehdy hodně přes osmdesát, do fakultní nemocnice na operaci tříselné kýly, i kvůli jeho pokročilému věku mu lékaři doporučili lokální anestezii. Nebylo to poprvé a docela se těšil, že bude moct výkon sledovat na obrazovce. Vrátil se ale značně otřesený. Při pohledu na ránu, která byla zpevněna mřížkou a uvnitř to vypadalo, jako když se rozmačká nákup v síťovce, bylo zřejmé, že se zákrok příliš nepovedl. Děda, který do té doby bezmezně věřil v erudici bílých plášťů a který se stal očitým svědkem této fušeřiny, neboť byl během operace při plném vědomí, lamentoval: „Vždyť oni vůbec netušili, co dělají. Ti študáci, co to prováděli, se ptali: Pane doktore, máme ještě řezat? A víš, co jim odpověděl? Ještě můžete! Darebáci, takhle to zkazit.“ Ve skutečnosti použil slovo s podobným významem, jen poněkud jadrnější.
Shodou okolností byla Vinohradská nemocnice tím místem, kde jsem ztratil poslední zbytky důvěry v moderní medicínu i já. A poté, co jsem zažil na tamější pohotovosti, bych tam už nešel ani umřít, natož se léčit. „Já nevím, co s vámi. Dokud nezkolabujete, tak mě to nezajímá.“ Na arogantně šokující větu lékařky, kterou jsem prosil o pomoc, neboť mě braly křeče po celém těle, do konce života nezapomenu.
Obě zkušenosti v rodině mi pomohly začít dívat se na zdraví trochu jinak. Uvědomil jsem si, že je třeba kompletně přehodit myšlení, změnit přístup a začít se zajímat o to, jak o své zdraví pečovat, abych nemusel být už nikdy „léčen“. Jen tak se totiž můžu vyhnout podobné bezmoci, jakou jsem zažíval, když mě v pět ráno vykopli bezradného ze špitálu a zoufalý jsem se vracel pěšky domů do pražských Strašnic, procházeje kolem zlověstně mlčícího Vinohradského hřbitova a monumentálního krematoria. Jakmile totiž zodpovědnost za své zdraví svěříte do rukou bílých plášťů, o moc lepší výběr vás nečeká.
Vždyť například podle studie respektovaného Centra pro kontrolu nemocí a prevence v Atlantě patří mezi třetí nejčastější příčinu úmrtí právě lékařské chyby, omyly a špatné postupy. Jinými slovy, pokud jste nemocní, máte možná větší šanci na uzdravení, vyhnete-li se doktorům, neboť ti mohou být mnohdy nebezpečnější než samotná choroba.
Ve své práci vědci vyhodnocovali čtyři samostatné studie, jež analyzovaly data o míře úmrtnosti z důvodu špatné lékařské péče od roku 2000 do roku 2008. Poté pomocí míry hospitalizací od roku 2013 vypočítali, že na základě celkového počtu hospitalizací ve Spojených státech amerických je celých 9,5 procenta úmrtí zaviněno špatným postupem lékařů. Statistika přitom zahrnuje pouze úmrtí způsobená přímo chybou lékaře, nikoli chybnými léčebnými postupy v rámci systému. V tomto případě by byly závěry ještě drtivější. A to v to nepočítáme hospitalizace kvůli vedlejším účinkům předepisovaných léků či úmrtí na ně – právě smrt z léků se dlouhodobě řadí mezi pětici nejčastějších nejčastějších příčin odchodu z tohoto světa. Člověk ale nemusí zrovna umírat, aby pochopil, že návštěva doktora patří mezi nejrizikovější aktivity na této planetě.
Abychom však nebyli nespravedliví, musíme samozřejmě rozlišovat. Je obrovský rozdíl mezi akutní medicínou, kde jsou lékaři relativně úspěšní, a diagnostikováním a léčbou například chronických či autoimunitních nemocí, kde se pravděpodobnost úspěšného vyléčení blíží šanci vyhrát ve Sportce.
Zatímco když si uděláte kýlu nebo zlomíte nohu, máte velkou šanci, že narazíte na zručného chirurga, který se „neuřízne“, jako se to stalo u mého dědečka. Jakmile však onemocníte sebebanálnější chorobou, šance na úspěch je naopak mizivá. Důležité je zajímat se o své zdraví i z toho důvodu, že jakmile přenecháte zodpovědnost lékařům a neptáte se proč a jak, hrozí, že budou dvakrát řezat a jednou měřit. A tak provedou i výkony, které by vůbec nemuseli.
Na lékařských fakultách jsou totiž studenti systematicky vedeni k tomu, aby předepisovali léky a prováděli výkony, ale nikoli k tomu, aby rozuměli zdraví a člověku. A tak jsou pak schopni v ordinacích dávat na všechno (včetně viróz, na které neúčinkují) antibiotika, jež pacientům kompletně „vymlátí“ střevní mikroflóru a zničí zuby. Nebo lahůdky typu prášků na cholesterol, které pacienty sice nevyléčí, ale výrobcům léků vydělají obrovský balík.
Kdo ale není líný a o své zdraví se stará a zajímá, má vždy šanci, že si bude schopen najít lékaře, který ví, co dělá, a nebude tudíž zdraví nebezpečný.
Úskalí toho, jak přemýšlí moderní medicína i většina jejích pacientů, jsou jasně patrná i na současné koronavirové pandemii. Namísto aby se lidé a lékaři, pokud už se preventivně chtěli bát virózy (kterou dostalo 7387 potvrzených případů z 10 000 000, tedy 0,07 % obyvatel), zabývali tím, jak zařídit, aby je virus vůbec nenapadl, rozhodli se před ním schovávat a provádět kvůli tomu hysterické manévry. Platí zde přitom úplně opačná rovnice: pokud funguje náš imunitní systém a pečujeme řádně o své zdraví, bacily na nás nemůžou. Jestliže je ale naše obranyschopnost dlouhodobě narušena, nepomůže nám proti nákaze čímkoli ani svěcená voda.
Proč se tedy téměř nikdo nezabývá tím, jak posílit imunitu organismu? Namísto toho média bombardují čtenáře a diváky zprávami o tom, jak se zoufale čeká na vakcínu. Jde tedy o zcela opačný postup, který nikdy nemůže fungovat ani na virus, ani na žádnou jinou chorobu.
Zdravotnictví je ale především byznys a o zdraví v něm ani tak nejde. Naopak – čím více se do zdravotnictví lije peněz, tím více pacientů je schopno vyprodukovat. Vyléčený pacient je totiž ztracený klient.
Zázračný lék?
Podobně uvažovala i americká novinářka a spisovatelka Lynne McTaggartová, která v 90. letech chronicky onemocněla. Prošla si neuvěřitelným tříletým kolečkem, kdy obrazila snad všechny lékaře a specialisty, aniž by kdokoli odhalil příčinu jejích potíží. Tím, že jí nikdo nedokázal pomoci, došla postupně k zásadnímu poznání. Pochopila, že neexistuje žádný zázračný lék, který jí může vrátit zdraví. „Jestliže jsem se chtěla uzdravit, musela jsem si všechny své starosti vyřešit sama – od diagnózy prakticky až po léčbu. Sama jsem musela nějak přijít na to, co se s mým organismem děje, a sama jsem musela najít způsob, jaký by mě vyléčil. Začala jsem chápat, že jsem to já, kdo se musí o vlastní zdraví starat, neboť nikdo jiný to tak dobře nedokáže,“ vzpomínala později na moment, kdy její život nabral zcela jiný směr.
Nakonec díky literatuře, konzultacím a jednomu praktickému lékaři, který přemýšlel jinak, než je běžné, pravděpodobně opravdu přišla na to, co ji celou dobu sžíralo – byla to kvasinka jménem moučnivka. Celá anabáze ji postupně dovedla ke zjištění, že jádrem problému byl oslabený imunitní systém, který nepracoval na plný plyn.
Změnila proto kompletně stravu i životní styl, a i když se z potíží vykřesala, zájem o medicínu ji už nepustil. To, co o jejím fungování zjistila, ji však zaskočilo – bylo to ještě horší, než očekávala. „Mé univerzitní vzdělání mě vůbec nepřipravilo na to, abych pochopila divnou a překroucenou logiku lékařských studií. Léčebné metody byly zaváděny v podstatě bez jakéhokoli vědeckého podkladu. (…) Studie jasně ukazovaly, že určitý lék způsobuje rakovinu, ale špičkoví vědci se ihned přihnali s čísly, která připuštění tohoto zřejmého faktu zcela zablokovala. Vlastní vědecká lékařská literatura nabízí ohromující vědecké důkazy, že některé léky nejenže nepůsobí, ale jsou navíc značně nebezpečné. To není ,věda‘. (…)“ Ne, tomu se říká byznys.
Psal se rok 1989 a Lynne McTaggartová se spolu s manželem Bryanem rozhodla sdělit své poznatky veřejnosti, a tak začali vydávat bulletin s názvem Co vám lékaři neřeknou. V roce 1996 pak vydali stejnojmennou knihu, která se řadí mezi nejpodrobnější a nejucelenější práce, jaké kdy byly na toto téma sepsány. Ťala natolik do živého, že se proti knize i autorce, která se stala fanynkou alternativní medicíny, dodnes vedou zuřivé kampaně. Po jejím přečtení jsem pochopil proč.
Jejím hlavním sdělením je totiž fakt, že s výjimkou případů, kdy vás přejede auto nebo kdy akutně potřebujete císařský řez, vás ortodoxní medicína nejen nevyléčí, ale může váš stav dokonce ještě zhoršit. Ačkoli uplynulo od té doby již hodně vody, i po čtvrtstoletí je tahle knížka stále aktuální. Možná dokonce víc než kdy dřív.
Pokud by byla západní medicína vedena zájmem lidem pomoci, daly by se jí leckteré nedokonalosti prominout. To ale není její případ. Jak podotýká Lynne McTaggartová, „největší příčina úpadku lékařského výzkumu je skutečnost, že jeho valná část je financována společnostmi, které stojí o to, aby se získaly určité výsledky. Tyto farmaceutické společnosti nejenže platí vědcům mzdy, ale často také rozhodují o tom, kde a zdali budou vůbec publikovat. Je potřeba si uvědomit, že tento průmysl má svůj zájem na podlomeném zdraví populace: kdyby farmaceutické firmy našly místo ,udržovací‘ léčby na celý život způsob, jak pacienta skutečně vyléčit, brzy by zkrachovaly“. Jestliže jim ale pacient věří a své zdraví jim svěří do rukou jen proto, že je líný jej řešit a hledá svoji zázračnou pilulku, v podstatě se tím jen naplňuje klasický obchodní vztah poptávka–nabídka.
Co je alfou a omegou moderní medicíny? Správně, vyšetření. Pakliže pacient přijme pasivní roli a přijde k doktorovi se zadáním „uzdravte mě“, nikoli otázkou „jak se mohu uzdravit?“, rozjede se kolečko procedur, ze kterého se mu zatočí hlava. Pokud se nechá, systém z něj vyždímá, co se dá.
(…)
Jaký vliv mohou mít některá vyšetření na organismus? Proč roste počet případů rakoviny prsu? Co řekl slavný německý lékař Rüdiger Dahlke o mammografu? Co o tomto způsobu vyšetření říkají studie? Proč jsou lidé léčeni, ale neuzdravují se? A jak je to s chemoterapií? Celý článek si můžete přečíst v Šifře č. 5/2020, v tištěné či digitální podobě.
Příspěvek Co tě nezabije, to tě vyléčí? pochází z Časopis Šifra
