ASOCIACE NEZÁVISLÝCH MÉDIÍ, spolek
Soukenická 1199/3, 110 00 Praha 1
Čtvrtek, 22 února, 2024
  • Domů
  • O nás
  • Krameriova cena
  • Dualóg
  • Na prahu zmien
  • Komentáře
  • Nezávislé zpravodajstvíŽIVĚ

Josef Skála: Samotíží dnešních poměrů už bude jen hůř. Kudy z hrozivé pasti?

Outsider Media Stan

Klíčovou ambicí je prosadit to, co chybí stále víc. Tedy rovnoprávné partnerství co nejširší mimoparlamentní opozice, spojené do politického bloku. Tak, aby se zasadil o akutní priority, k nimž se „velká politika“ chová macešsky.


Nakolik se to, co se píše o Vašich postojích k událostem roku 1968, shoduje se skutečností? A pokud se to shoduje, přehodnotil jste nějak svůj postoj k těmto událostem?

Dnes už je vidět do pravého pozadí tehdejšího dění. Před 55 lety se úzkostlivě tajilo. Jen náznaky prosakovaly i do zasvěcených kruhů. Prvotní motiv srpnové invaze byl vojenské povahy. Vyrovnat bezpečnostní poměr sil poté, co USA předsunuly rakety s jadernou municí až necelých 40 kilometrů od Aše. Moskva prosazovala své posádky s analogickou výzbrojí přímo u nás. Antonín Novotný na to nepřistoupil. Tajnou smlouvu o skladech jaderné munice u nás však podepsal. Už v polovině 60. let. Postavit se je zavázala Praha. Smluvní termíny však neplnila. Mizivý dopad měly i opakované urgence. Otázku vyhrotila válka na Blízkém východě v červnu 1967. Arabské země, tehdy naši spojenci, utrpěli debakl. Tím akutnější bylo dorovnat evropský poměr sil.

Srpnová invaze však ukončila i „pražské jaro“. Jak by dopadlo, nedojít k ní, lze jen spekulovat. Listopad 89 měl Moskvu za zády. Její generalita dozorovala i intriku na Národní třídě. Parta „pražského jara“ zůstala panenkou v koutě. Zbyla na ni jen hrstka ceremoniálních postů. A navíc většinou jen nakrátko. Úplně mimo hru zůstal i Zdeněk Mlynář. Ostatní členy Dubčekova vedení převyšoval o několik hlav. Právě on přitom zamlada studoval v jednom ročníku s Gorbačovem. V živém styku byli až do 80. let. Po návratu z exilu se Mlynář nevyhnul ani otázce, zda by vedení, k němuž patřil, umělo garantovat zachování socialismu už koncem 60. let. Odpověď bývala lakonická: „To fakt nevím.“ Kapitalismus na druhý pokus se topí v obludném marasmu. Právě to obohacuje i úvahy o dění před 55 lety. Někdo to slyší hrozně nerad. Sám ale potkávám stále víc lidí, kteří se za nové poznání nestydí. Až po některé signatáře Charty 77. Patří k nim i moderátor jednoho z alternativních rozhlasů. Dnes se i na srpen 68 dívá jako Husákovo vedení. A mluví o tom i ve svých relacích.

Ono to někdy vypadá, že dějiny našich vztahů s Ruskem začaly výbuchem ve Vrběticích…

Mít „mýtus Vrbětice“ po ruce jediný důkaz, máme ho na talíři den co den. A dva Rusy, co prý muničák vyhodili do povětří, stíhá už dávno mezinárodní zatykač. Na světě ovšem, pokud vím, není ani ten. Musí-li poskoci cizí moci papouškovat i tak žalostné fejky, plní to dvojí zadání. Prvým je vzkaz nám všem, kterému samoděržaví podléháme. A druhý těm, kdo recitují ty bludy cizí obludy. Aby jim bylo nad slunce jasnější, že příště se musí propůjčit i ještě otřesnějšímu ponížení.

Těmto „elitám“ však vztahy s Ruskem začínají právě 21. srpnem. Coby domněle největší národní tragédií, vedle níž jsou banální epizodou i Mnichov, nacistická okupace a genocida. A tedy i 360 tisíc životů, které „konečné řešení české otázky“ už stačilo zahubit. Kdežto 144 tisíc rudoarmějců, padlých za naši svobodu jen na našem území – a dvakrát tolik zraněných, často s doživotními následky – se ostouzí jako banda lupičů a násilníků. Ten „narativ“ není jen na zvracení. Je katalyzátorem hazardérské politiky, podle níž „jsme ve válce“ už teď. A jadernou velmoc „porazíme“, i když tím spácháme rituální sebevraždu.

Nikdo soudný netvrdí, že socialismus si dá 21. srpen 1968 za rámeček. Své zájmy však tehdy hájily silou obě supervelmoci. Jen v Indočíně to stálo na 4 milióny životů – a na 60 tisíc amerických kluků, kteří se vrátili domů v zinkové rakvi. Vietnam i Laos a Kambodžu masakrovaly kobercové nálety. Jedovatý postřik Agent Orange zamořil obrovské plochy. Kvanta dětí znetvořil už v mateřském lůně. Stovky tisíc žen musely do bordelů US Army. Dneska má Vietnam s Amerikou vzájemně výhodné vztahy. Smečka kazisvětů, jež nám poroučí z moci úřední, ta soutěží v šovinistické vzteklině: za cenu děsivých ekonomických následků a obludných bezpečnostních rizik.

Pojďme do současnosti. Zdá se, že věci se u nás začínají dávat do pohybu. Cítíte to podobně, nebo si myslíte, že si na nějaké společenské změny ještě počkáme?

Vládnou nám rekordní zoufalci a objednal si je cizí principál. Globální oligarchie, rozhodující o nás bez nás. Sedí na sopce bankrotářských ztrát a dluhů. Chce-li se udržet u koryt, musí i nám nadělit „velký reset“. Anglicky „to reset“ znamená „přesadit“. Přesadit do světa, kde nemáme dokonce už ani „nic vlastnit“. Nejde o žádnou konspiraci. Hlásá to Klaus Schwab osobně. Šéfuje každoročním slezinám kasty, které už patří většina zdrojů planety. Na holou kost chce ohlodat i torzo, jež zbylo z našich svobod a práv. Tak zvrhlý plán nelze prosadit s otevřeným hledím. Vydírá hlavně cinknutými horory. Sledují pět cílů. Vyděsit masy, které jinak mají pro strach uděláno. Stavět do latě i ty, kdo by se vzepřeli. Odzbrojit moderní civilizaci proti agresi ptákovin, která ji pustoší. Znásobit mamon globálních psychopatů už každou z nich. A srazit všechny ostatní – lidi, firmy i státy – do dluhové oprátky, v níž budou bezbranní. Právě v tom láme rekordy i česká pětidemolice.

Zvrátit spirálu zkázy je v zájmu drtivé většiny. Poměr sil změní jen politický blok, který se o ni dokáže opřít. To o něj si řekly demonstrace za „Českou republiku na prvním místě“. Václavské náměstí zaplnily nadoraz už před rokem. Pak se však vyrojil mumraj, který nás od cíle vzdaluje. Cestu k jednotě tarasí sebestředná ega. Soupeří v tom, co neřeší zhola nic.

Kdy začne debata o tom, oč jde doopravdy? O síle, schopné prosadit národní zájem. Skoncovat s úpadkem a obnovit svébytný rozvoj. Nabídne nám ho zahraniční kapitál? Exportér montoven a logistických hangárů, degradující nás na gastarbeitery už i ve vlastní zemi? Má to snad v plánu hrstka domácích miliardářů? Přišla snad s jedinou skutečnou inovací? Pakuje se i na energetické lichvě a sadistické drahotě. Je obrat k lepšímu v silách menších podniků? Vyrostou z jejich tříště vertikály, schopné obnovit potravinovou bezpečnost? Nabídku důstojného bydlení pro lidi s běžným příjmem? Návrat do světové průmyslové extraligy? Jako suverénního hráče, a ne subalterní kolečko a šroubek?

V úvahu přichází už jen veřejná moc. Hlavně stát, ale i její nižší patra. Ne jako exekuční komando, ale zakladatel nových zdrojů. Jako „Gründer“ podniků ve veřejném vlastnictví, a ne dotační sponzor harpagonských kšeftů. Jedině to nabídne důstojnou šanci i privátní sféře, která chce zemi budovat, a ne rabovat pod cizím komandem. Pouze to postaví hráz i našemu vyvlastnění, mnohonásobně většímu než všechna znárodnění. Za svatokrádež to mají jen mrákoty, jimž ujíždí poslední vlak. Mámí i síly, oponující pětidemolici. Skutečná politická alternativa dnes chybí. Kdokoli slibuje jen pár nových papalášů a paragrafů, žádnou reálnou alternativu tím nenabízí. Mlčící většina ví, proč se nikam nehrne. Čeká na cestovní mapu, jež neskončí další kocovinou.

Jak z tohoto pohledu vidíte poslední vývoj na Slovensku?

Je to průlom vonící velkou nadějí. Tím zrádnější jsou minová pole, jimiž musí kličkovat. Ficovu partu čeká tvrdý test odvahy i rozvahy. Splnit, co voličům slíbila, je krajně „netriviální“, jak říkává Václav Klaus. Platí to i o závazku, jímž vítěz voleb skóroval ze všeho nejvíc. Tedy nedodat na Ukrajinu už ani hlaveň nebo náboj. Pokud to vláda nedodrží, tak se odepíše na věčné časy. Může to ale zakázat slovenským privátním zbrojovkám? Za cenu propouštění jejich zaměstnanců? To by nabilo děla jak zhrzené opozici a presstituci, tak jejich cizokrajným atamanům. Hlavně pro Ficovu stranu je to choulostivé dilema. K jiskření vede i v jejich řadách.

Přímo od pramene mi to přiblížil Luboš Blaha, místopředseda Smeru i slovenského parlamentu. Široké alternativní veřejnosti je dobře znám i u nás. Minulou sobotu byl hostem odborného semináře v Roudnici. Pořádaly ho dva subjekty, v nichž mám tu čest figurovat – TV Petr Bureš a Institut české levice. Letos se konal už podeváté. Luboš zde vystupuje rok co rok. Svým krédem marxisty se netajil ani tentokrát. Neskrývá je ani v obou posledních knihách. V Roudnici mi je věnoval i s dedikací. Píše v nich i o naší vzájemné inspiraci. Prvá se jmenuje Che. Je dosud nejlepším titulem o Ernestu Guevarovi, jenž dosud vyšel na území někdejší československé federace. Titulkem druhé z knih je dokonce Lenin a 21. storočie. Lubošovi je teprve čtyřiačtyřicet. Shodou okolností právě tento čtvrtek. Jeho vlastních knih – či sborníků, do nichž přispěl – už vyšlo přes dvacet. Ze všech Slováků vstupujících do politiky je i jedničkou co do sledovanosti na sociálních sítích. Je-li tváří dnešní slovenské moci i osobnost tohoto kalibru, je to slibné znamení.

Máte nějaké bližší kontakty a informace o nové vznikající straně Sahry Wagenknechtové v Německu?

Sahra má příjmení, jež u nás nezní libě. Čtenář Karla Poláčka ví, o čem je řeč. Tím atraktivnější to je ženská. Asi i díky perským genům po tátovi. Povrchní koketérií netrpí. Je tváří systémové opozice. O to víc zvedá adrenalin všem „pragmatikům“. Z partají, které se lokajstvím přes Atlantik netají. I v samotné Die Linke, za kterou je spolkovou poslankyní.

Širokou platformu, spojující desítky vzdělaných osobností, založila už před několika lety. Teď dává dohromady vlastní stranu. Desítky procent hlasů ve volbách jí prorokují i prorežimní média. Německou politickou scénu by to překreslilo z gruntu. Jak na úkor partají ženoucích Německo do kolen, tak Alternative für Deutschland (AfD), která je konfrontuje zprava. Té ovšem nevoní ani Benešovy dekrety, pilíř naší státní rezóny.

Sahra je unikátní talent hlavně na tribuně. Dřina v politickém zázemí prý ale její parketou není. Shodují se v tom i němečtí přátelé, kteří jí upřímně fandí. Kéž by se mýlili – a Sahra našla tým, který to napraví. Je manželkou Oskara Lafontaina. Ten kdysi předsedal sociální demokracii. Pak její „drobečkové politice“ ukázal záda. Ty dva však, tvrdí mí němečtí přátelé, pojí i jiná slabina. Vše východně od Rozvadova je prý zajímá pramálo. Přesněji od Rozvadova až k hranicím někdejšího SSSR. Budu z těch, kdo se to pokusí změnit. Maják německé levice, co není jen atrapou, by i nám pomohl minimálně tak, jako poslední slovenský průlom.

Řeknete nám něco na závěr? Co plánujete na příští rok?

Těch „tkalcovských stavů“, na kterých budu tkát i v příštím roce, je víc. Předně dvě týdenní relace v TV Petr Bureš. Jednou talk-show se zajímavým hostem – zpovídám na dálku i cizince. A každou středu mám vlastní „simultánku“ s diváky. Registrovalo se jich už skoro 70 tisíc. S gustem budu vystupovat i v řadě jiných neprodejných médií. Působím také v Jungmannově národní akademii. Řídí ji Petr Hampl, nejprodávanější z českých žijících sociologů. Angažoval špičky intelektuální alternativy – profesory Jana Kellera, Ivo Budila či Oskara Krejčího, docenty Ilonu Švihlíkovou, Radima Valenčíka či Martina Konvičku i další osobnosti. Já mívám pětihodinový kurs na svatokrádežné téma – Patří Marx do starého železa? V publiku převládají lidé kolem čtyřicítky. Kriticky naladění a hladoví po poznání. Jsou to nevšedně osvěžující setkání.

Sám řídím Institut české levice. Pořádá panelové diskuse, semináře i jiné akce – v pražském sídle i v řadě regionů. Desítky renomovaných postav dostávají slovo i zde. S řadou z nich jezdíme i na mimopražské diskusní podvečery. Tady je skvělým parťákem třeba Ivan Vyskočil, známý herec a neúplatný vlastenec. Širokou platformou je i sdružení Kudy z krize. Cizeluje hlavně „vizi“ bezpečnější a svobodnější republiky a cestovní mapu k ní. Setkání jsou každou druhou neděli, a mnohdy do hluboké noci. Řadu těch, kdo se těší široké důvěře a respektu, spojil i PRAK. Tedy sdružení Proti Represi a Kriminalizaci, hlavně svobody projevu (a po projevu, jak vtipně dodává spisovatelka Lenka Procházková). Tady jsou našimi mluvčími právě ona a Jan Schneider, dva signatáři Charty 77 a dnes „disidenti napodruhé“. Zrovna v těchto dnech je na světě už jedenáct let internetová revue www.stripkyzesveta.cz. Vydávám ji spolu s obdivuhodně pracovitým i kvalifikovaným kolegou. Dřív jsem tam stíhal publikovat i exkurze knížkami, filmy a články ze zahraničí. Teď je to hlavně „reader´s digest“, tedy nabídka alternativní produkce, která už v češtině či slovenštině vyšla.

Nic z toho není exhibicí na poli „kudy z nudy“. Klíčovou ambicí je prosadit to, co chybí stále víc. Tedy rovnoprávné partnerství co nejširší mimoparlamentní opozice, spojené do politického bloku. Tak, aby se zasadil o akutní priority, k nimž se „velká politika“ chová macešsky. Tedy o nulovou toleranci ke všemu, co nás tlačí do válek v cizím zájmu, natož s jadernou mocností – i jejich vojenských příprav a třískání na válečné bubny. O prosazení všeho, o čem je demokracie doopravdy – a razantní odpor proti cenzuře, stigmatizaci a kriminalizaci „jinak smýšlejících“, řečeno zamilovaným pojmem liberálních svatoušků. O skoncování s poťouchlým nadbíháním fašismu, nacismu, šovinismu a rasismu ve starých i recyklovaných tvarech – a tedy restituci antifašismu jako pilíře naší státní rezóny. A o svébytný rozvoj místo úpadku a dluhové oprátky – o jeho jedinou reálnou cestu, a ne šidítka v režii penězovodů do veřejných zdrojů.

Takový blok se musí do parlamentu vlomit už v příštích volbách. Vtáhne-li do svých řad i desítky skutečných „elit“ – z vědy, univerzit, medicíny, ale i seriózního byznysu – dá vítězi voleb na vybranou ze dvou variant. Buď uzavřít shnilý kompromis s částí dnešní pětidemolice – a spáchat tak politickou sebevraždu na doživotí. Anebo sestavit menšinovou vládu, jejímuž vzniku zajistí parlamentní většinu právě nový blok. Ten to však doprovodí jasnou deklarací, že vládu pak podpoří vždy jen v tom, v čem půjde naproti očekávání demokratické a protiválečné veřejnosti. A tím rozhodnější kritice a alternativním návrhům vystaví vše, čím se k těm samým očekáváním vláda postaví zády. ANO je hnutím pragmatiků. Dostane-li lepší nabídku, politickou sebevraždu na doživotí si jistě rozmyslí. A tlak, jemuž bude vystaveno z vlasteneckých, demokratických a protiválečných pozic, si nepochybně přetaví do vítaného alibi. Má z toho dostat kopřivku blok proti dílu zkázy, jež pro nás chystá kasta globálních psychopatů?


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 850 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Odkaz na zdroj

Související příspěvky

Welcome Back!

Login to your account below

Create New Account!

Fill the forms bellow to register

Retrieve your password

Please enter your username or email address to reset your password.

Add New Playlist